21 Cdo 577/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 577/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2021 Spisová značka:21 Cdo 577/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.577.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada za ztrátu na výdělku Pracovní úraz Mzda (a jiné obdobné příjmy) Dotčené předpisy:§ 271b odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění od 01.10.2018 § 355 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 356 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 357 předpisu č. 262/2006 Sb. § 371 odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění do 30.09.2015 § 271b odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. ve znění od 01.10.2015 do 30.09.2018 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 577/2020-658 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce D. L., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova č. 2707/1, proti žalovanému Střednímu odbornému učilišti stavebnímu, Plzeň, Borská 55 se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Borská č. 2718/55, IČO 00497061, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 43/6, o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, za účasti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14,vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 161/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2019 č. j. 61 Co 128/2019-568, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. prosince 2018 č. j. 36 C 161/2012-507 ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroků I a II) a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. prosince 2018 č. j. 36 C 161/2012-507 (s výjimkou výroku I) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň-město dne 18. 4. 2012 se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 14. 10. 2009 do 29. 2. 2012 celkem 191 308 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky ode dne následujícího po podání této žaloby do zaplacení a hradit mu částku 13 418 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci pozadu počínaje březnem 2012. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je bývalým studentem žalovaného. Při výkonu praktického vyučování dne 13. 10. 2008 utrpěl pádem dřevotřískových desek větších rozměrů, které ho zavalily, zranění pravého hlezna většího rozsahu, které muselo být ošetřeno chirurgickou operací. V důsledku úrazu žalobce nebyl a nadále ani není schopen pracovní aktivity, zdravotní stav se výrazným způsobem nelepší, spíše zhoršuje, žalobce není obecně schopen vykonávat delší dobu jakoukoliv činnost, není schopen delší dobu stát ani sedět, jelikož jej noha bolí a otéká. Podle lékařské zprávy H. ze dne 24. 5. 2011 je žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav velmi těžce profesně zařaditelný a jeho zaměstnanost je téměř vyloučena. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl žalobci přiznán od 14. 10. 2009 invalidní důchod, jehož výše se v průběhu času měnila. Vedlejší účastník hradil žalobci od října 2009 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti („rentu“), přičemž pro výpočet renty stanovil „průměrný výdělek“, kterého by žalobce dosahoval v profesi truhláře, ve výši 15 201 Kč hrubého. Žalobce požadoval, aby byla „renta počítána z průměrného výdělku truhlářů tak, jak je tento medián mezd stanoven ČSÚ v ročence za rok 2009, ve které tato průměrná mzda představovala v daném období částku 21 895 Kč“, s přihlédnutím k průběžné valorizaci mezd i důchodů. Namítal, že měl zajištěnou možnost profesního uplatnění po ukončení školní docházky v Praze, kterou by, nebýt úrazu, využil. Protože žalobce není obecně pracovně zařaditelný, dochází několikrát týdně na různá lékařská vyšetření a není schopen obecně soustavné pracovní činnosti, měla by být žalobci do budoucna vyplácena renta ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem (vypočteným jako „předpokládaný výdělek stanovený ČSÚ“) a invalidním důchodem za invaliditu II. stupně a polovinou minimální mzdy. Za dobu od 14. 10. 2009 do 29. 2. 2012 mu žalovaný na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dluží 191 308 Kč. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by žalobce (kdyby nedošlo k úrazu) dosahoval výdělku, ze kterého vychází, neboť v průběhu studia nevykazoval dobré školní výsledky, o obor neprojevoval žádný zájem a nebyl zručný. Zpochybnil, že by mezi úrazem a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byla příčinná souvislost, resp. že by úraz „mohl být jedinou příčinou, proč žalobce není zaměstnán“, neboť zdravotní následky úrazu i schopnost výkonu zaměstnání byly negativně ovlivněny nadváhou žalobce, která se po úrazu zhoršila. Vedlejší účastník uvedl, že při výpočtu nároku žalobce vycházel ze statistiky Ministerstva práce a sociálních věci pro obor tesař, truhlář za 3. čtvrtletí 2009 a na tomto základě stanovil průměrný výdělek podle § 356 odst. 2 zákoníku práce ve výši 15 201 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce byl pouze absolventem odborného učiliště bez jakékoliv praxe v oboru, nelze vycházet z průměrného výdělku, kterého dosahují zaměstnanci s letitou praxí. Průměrný výdělek byl podle příslušného nařízení vlády valorizován. Po dobu, kdy byl žalobci přiznán plný invalidní důchod (invalidita III. stupně), byl žalobci od průměrného výdělku odečítán pouze invalidní důchod. Od 20. 2. 2012 byl žalobci přiznán invalidní důchod II. stupně, a proto se podle § 371 zákoníku práce změnil i výpočet renty tak, že vedle invalidního důchodu byl od průměrného výdělku žalobce odečítán též výdělek po pracovním úrazu podle § 371 odst. 3 zákoníku práce, tj. výdělek ve výši minimální mzdy. Žalobce se až dne 20. 10. 2010 zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, což je „jednou z podmínek výplaty předmětného nároku“; protože nebyl evidován na úřadu práce v období od 1. 2. 2012 do 19. 2. 2012, náhrada za ztrátu na výdělku mu za toto období nepřísluší. Stejně jako žalovaný má za to, že nepříznivý vývoj zdravotních následků úrazu žalobce velmi zásadně ovlivnila obezita žalobce. Okresní soud Plzeň-město (poté, co k částečnému zpětvzetí žaloby, k němuž žalobce přistoupil, neboť v jiném řízení byl s ohledem na jeho spoluzavinění základ jeho nároku na odškodnění stejného pracovního úrazu shledán opodstatněným v rozsahu 50 %, usnesením ze dne 25. 5. 2018 č. j. 36 C 161/2012-320 zastavil řízení ohledně částky 95 654 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky jdoucím od 19. 4. 2012 do zaplacení a ohledně částky 6 709 Kč splatné měsíčně počínaje měsícem březnem 2012 vždy do 15. dne měsíce pozadu) rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 36 C 161/2012-507 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 19 642 Kč (výrok I), „ve zbylém rozsahu“ žalobu zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu Plzeň-město žalovanému a vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně ve výši 4 525,50 Kč (výrok IV) a žalobci ve výši 14 525,50 Kč (výrok V). Soud prvního stupně vyšel především z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2016 č. j. 56 Co 373/2015-481 (vydaného ve věci, v níž se žalobce domáhal náhrady za ztížení společenského uplatnění z titulu téhož pracovního úrazu ze dne 13. 10. 2008), kterým byl „pravomocně postaven na jisto základ nároku žalobce co do 50 % s ohledem na spoluzavinění žalovaného (správně žalobce – pozn. dovolacího soudu) na škodě“. Mezi účastníky řízení zůstala „spornou“ skutečnost, „z jakého pravděpodobného výdělku by mělo být pro potřeby tzv. renty vycházeno“ a zda „mezi úrazem žalobce a jeho současným zdravotním stavem existuje příčinná souvislost“. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že pokud by nedošlo k úrazu, žalobce by vykonával práci truhláře, neboť studium, kterým se soustavně připravoval na své budoucí povolání, po úrazu zdárně dokončil. Znaleckým posudkem pak bylo prokázáno, že současný zdravotní stav žalobce (včetně posttraumatických stavů a lymfedému)