21 Cdo 615/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 615/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 10. 2023 Spisová značka:21 Cdo 615/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.615.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Poplatky soudní Zastavení řízení Přípustnost dovolání Dovolací důvody Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 2 předpisu č. 549/1991 Sb. § 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 615/2023-267 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobců a) R. J., a b) F. J., obou zastoupených JUDr. Luborem Ludmou, advokátem se sídlem v Olomouci, Hanáckého pluku č. 1153/6, proti žalovaným 1) MEGACORP - Plus, s. r. o., se sídlem v Kelči č. 455, IČO 26808099, a 2) MEGACORP, společnost s r. o., se sídlem v Kelči č. 455, IČO 46576495, oběma zastoupeným Mgr. Michalem Miturou, advokátem se sídlem v Ostravě, Petřkovická č. 974/5a, o 313 454 Kč s příslušenstvím a o 156 544 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 34/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241, takto: I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalobci b) zastavuje. II. Dovolání žalobce a) se odmítá. Odůvodnění: Žalobci podali dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241. Podáním dovolání žalobcům vznikla podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání. Žalobci b), který dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I a III a v části výroku V, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, kterým byla žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit žalobci b) 127 192 Kč s úroky z prodlení, vznikla podáním dovolání povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, jehož výše činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků 14 000 Kč. Protože žalobce b) dosud nezaplatil soudní poplatek za dovolání, ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 615/2023-262, doručeným zástupci žalobce b) dne 21. 3. 2023, Nejvyšší soud České republiky dovolací řízení ve vztahu k žalobci b) podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastavil. Žalobce a) [dále též jen „dovolatel“] pak dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobci a) částku 54 243 Kč s příslušenstvím, změněn tak, že žaloba se v této části zamítá, a ve výroku III, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, pokud jím byl žalovaný 2) zavázán zaplatit žalobci a) částku 22 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne 4. 4. 2021 do zaplacení, zrušen a věc byla v tomto rozsahu postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2022, č. j. 16 Co 128/2022-241, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ve vztahu k výroku I rozsudku odvolacího soudu žalobce a) v dovolání uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky možného uplatnění pracovněprávních nároků po původním i novém zaměstnavateli v rámci jejich nerozlučného společenství v situaci, kdy „sice patrně byl dán právní důvod přechodu práv a povinností podle smlouvy o prodeji části závodu, ovšem judikatura je pro případ sjednání nové (navazující) pracovní smlouvy nejasná“. Nesprávnost tohoto výroku dovolatel spatřuje „v nesprávnosti názoru odvolacího soudu o údajném trvání pracovního poměru mezi žalobcem a) a žalovaným 1) založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006 i po dni údajného převodu části závodu (tj. do 1. 5. 2018)“. Namítá, že podle potvrzení o zaměstnání ze dne 28. 5. 2018 trval pracovní poměr žalobce a) u žalovaného 1) do 30. 4. 2018, že se „jednalo toliko o z ničeho nevyplývající názor odvolacího soudu o údajném trvání pracovního poměru i po 30. 4. 2018 (přijatý ve prospěch žalovaných), který ani žádný z účastníků nikdy netvrdil“, a že zcela v rozporu s tvrzeními žalobce a) a důkazy odvolací soud „přijal (sám od sebe) názor, že tento pracovní poměr trval i po 30. 4. 2018“. Přestože dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání (v této části) nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že pracovní poměr mezi žalobcem a) žalovaným 1) založený pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006 „nebyl do dne převodu (tj. do 1. 5. 2018) rozvázán, o čemž se odvolací soud ujistil u jednání“ [se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že mezi žalobcem a) a žalovaným 1) nedošlo k „formálnímu“ rozvázání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1. 8. 2006], na kterém odvolací soud založil svůj právní závěr, že jelikož žalobce a) byl uveden v seznamu zaměstnanců, kteří pracovali v převáděné části závodu [viz příloha č. 4 smlouvy o koupi části závodu], došlo ke dni 1. 5. 2018 k přechodu práv a povinností z pracovního poměru žalobce a) z žalovaného 1) jako dosavadního zaměstnavatele na žalovaného 2) jako přejímajícího zaměstnavatele, a to včetně neuspokojených mzdových nároků za měsíce leden 2018 až březen 2018 ve výši 54 243 Kč s příslušenstvím, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že dne 1. 5. 2018 byla mezi žalobcem a) a žalovaným 2) uzavřena pracovní smlouva s totožným druhem práce, a že žalovaný 1) proto není osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech o nárocích vzniklých do dne převodu. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Poukazuje-li žalobce a) v úvodu dovolání ve vztahu k jím předestřené právní otázce možného uplatnění pracovněprávních nároků po původním i novém zaměstnavateli v rámci jejich nerozlučného společ