21 Cdo 621/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 621/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2004 Spisová značka:21 Cdo 621/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.621.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 předpisu č. 119/1992Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 119/1992Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 119/1992Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 621/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) J. P., B) F. K., C) J. K., D) K. W., E) A. L., F) J. V., G) J. J., H) K. F. a I) F. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) S. ž. d. c., státní organizace, a 2) Č. d., a. s., o zaplacení stravného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 22/2000, o dovolání žalobců A), C), D), E), G), H) a I) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č.j. 16 Co 196/2002-194, takto : I. Řízení o dovolání žalobců D) a G) se zastavuje. II. Dovolání žalobců A), C), E), H) a I) se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby jim žalované (jejich právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) zaplatily náhradu stravného ve výši žalobci A) J. P. 110.839,10 Kč, žalobci B) F. K. 99.867,60 Kč, žalobci C) J. K. 118.531,43 Kč, žalobci D) K. W. 111.832,- Kč, žalobci E) A. L. 117.486,60 Kč, žalobci F) J. V. 118.690,10 Kč, žalobci G) J. J. 115.304,40 Kč, žalobci H) K. F. 109.351,50 Kč a žalobci I) F. K. 109.213,20 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 1. 11. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňovali zejména tím, že jako zaměstnancům žalovaných (jejich právní předchůdkyně) jim zaměstnavatel přestal počátkem října 1998 vyplácet cestovní náhrady při pracovní cestě, což zdůvodnil tím, že „údajně přistoupili na dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou bylo pro účely cestovních náhrad dohodnuto pravidelné pracoviště v žst. Ch.“. Do té doby bylo běžnou praxí, že jim náhrada stravného při zahraniční pracovní cestě - při práci v železniční stanici Ch. - byla v zákonné výši vyplácena. Žalobci jsou přesvědčeni, že „žst. Ch.“ se nestala jejich pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad, neboť toto pravidelné pracoviště nebylo řádně mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Změny pracovních smluv ze dne 18. 8. 1998 jsou neplatné z důvodu „absence svobodné vůle zaměstnanců“ a z důvodů neurčitosti a nesrozumitelnosti listiny. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, č.j. 19 C 22/2000-160, žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobci, jako zaměstnanci právní předchůdkyně žalovaných, uzavřeli dohody o změně pracovních smluv datované dne 18. 8. 1998, podle nichž sjednali pravidelné pracoviště podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. platně tak, že pravidelným pracovištěm pro účely zákona o cestovních náhradách je v jejich případě železniční stanice Ch. Výpovědi žalobců ve vztahu ke slovnímu vyjádření „…a k ní přilehlý obvod vozmistrovské služby“ vyhodnotil jako nevěrohodné a účelové, neboť význam uvedeného slovního vyjádření je „naprosto zřejmý“ jednak z provozního řádu „DKV B.“ a zejména pak z čl. 123 přílohy k provoznímu řádu pracoviště „PPS Ch.“ ze dne 31. 5. 1996 a popisu pracovní činnosti vozmistrů „PPS Ch.“ ze dne 17. 5. 1996. Při interpretaci uvedeného slovního vyjádření přihlédl současně k tomu, že následně bylo listinou označenou jako „pravidelná pracoviště vozmistrů PPV B. pro účely zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů“, která obsahuje „tabulky s uvedením železniční stanice, jmény zaměstnanců, datem a podpisy“, upřesněno, který zaměstnanec a ve které železniční stanici s přilehlým obvodem pro výkon vozmistrovské služby, má pravidelné pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách; v případě žalobců A) až I) se jedná o železniční stanici Ch. Námitku, že na žalobce byl při uzavírání těchto dohod vyvíjen nátlak ze strany nadřízených, odmítl s tím, že žádný z žalobců konkrétně neuvedl, který nadřízený a jakým způsobem na něj nátlak vyvíjel. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že k uzavření smluv došlo v rozporu s pravidly slušnosti a občanského soužití a že žalobci se těmito právními úkony předem vzdali svých práv. Uzavřením dohod o změně pracovní smlouvy se pouze sjednotilo postavení všech vozmitstrů organizační jednotky žalovaného „DKV O.“ z hlediska poskytování cestovních náhrad a uvedenými dohodami sjednali účastníci toliko místo pravidelného pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách, v důsledku čehož „sice ztratili nárok na stravné za zahraniční pracovní cesty, ale touto dohodou se předem nevzdali žádného práva, které by jim mohlo teprve v budoucnosti vzniknout“. Takto dohodnutá pravidelná pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách považoval soud prvního stupně ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, za předsunuté pohraniční odbavovací stanoviště na území sousedního státu určené podle mezinárodní smlouvy [podle přílohy I. písm. b) bod 3 dohody mezi vládnou České republiky a vládou Polské republiky o hraničních přechodech, přechodech na turistických stezkách protínajících státní hranice a zásadách překračování státních hranic mimo hraniční přechody podepsané dne 22. 11. 1996 ve Varšavě, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 23/1998 Sb.]. Dovodil dále, že ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, se nevztahuje pouze na zaměstnance celní správy, ale na všechny zaměstnance při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti, které je jejich pravidelným pracovištěm; v této souvislosti poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 125/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb. Protože se žalobci domáhali zaplacení stravného za období, kdy vykonávali práci na „PPS Ch.“, která byla jejich pravidelným pracovištěm v souladu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, nárok na stravné jim nevznikl. K odvolání žalobců A), C), D), E), G), H) a I) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, č.j. 16 Co 196/2002-194, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroků týkajících se žalobců B) a F), potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o pravidelném pracovišti pro účely zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Připomněl, že dohody o sjednání pravidelného pracoviště nebyly uzavírány s novými zaměstnanci, jimž nejsou známy poměry u zaměstnavatele, neboť žalobci byli dlouholetí zaměstnanci, kteří znali organizaci za svého zaměstnavatele, byli pravidelně proškolováni a věděli, že nastupují na směnu v železniční stanici Ch. K ní přilehlý obvod vozmistrovské služby vyplývá z přílohy k „Provoznímu řádu pracoviště PPS Ch.“ ze dne 31. 5. 1996 a z „Pracovní činnosti vozmistrů“ ze dne 17. 5. 1996. S těmito dokumenty, které stanovují i obvod pracoviště a pracovních úkolů vozmistrů, byli žalobci prokazatelně seznámeni. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali, že by na ně před uzavřením dohody o změně pracovní smlouvy byl ze strany nadřízených vyvíjen nátlak. Za přiléhavé a správné považoval i zdůvodnění soudu prvního stupně, proč uvedené změny pracovní smlouvy neodporují zákonu ani jej neobchází nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti. Za mylný posoudil názor žalobců, že ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 125/1998 Sb., se vztahuje pouze na celní orgány; rovněž zde odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, které jsou v souladu s důvodovou správou k zákonu č. 125/1998 Sb. Protože žalobci vykonávali práci na pohraniční přechodové stanici Ch., která byla jejich pravidelným pracovištěm, podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, nárok na stravné jim při této práci nevznikl. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci A), C), D), E), G), H) a I) namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť přesto, že byly provedeny listinné důkazy označené jako „sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad“, datované koncem května a p