21 Cdo 732/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 732/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 3. 2004 Spisová značka:21 Cdo 732/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.732.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 190 předpisu č. 65/1965Sb. § 195 předpisu č. 65/1965Sb. § 202 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. § 202 odst. 1 předpisu č. 74/1994Sb. § 202 odst. 1 předpisu č. 60/1982Sb. § 202 odst. 1 předpisu č. 191/1993Sb. § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 732/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., s. p. T., státní podnik v likvidaci, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 159/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. prosince 2002, č.j. 15 Co 541/2002-320, takto : I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se domáhal (žalobou ze dne 22. 6. 1998, doplněnou a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1998 částku 339.584,- Kč, „včetně 16% úroku od roku 1993“, aby mu platil od l. 7. 1998 pravidelně měsíčně 12.222,- Kč „po zdanění“ a aby žalovanému byla uložena povinnost „v případě úpravy náhrady za ztrátu výdělku neprodleně tak učinit“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného (jeho právního předchůdce n.p. R. S.) utrpěl dne 3. 6. 1971 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán od 24. 12. 1971 částečný invalidní důchod; žalovaný mu vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity). Žalobce požaduje, aby byl proveden „aktualizovaný propočet“ náhrady za ztrátu na výdělku, neboť žalovaný při jejím výpočtu „nepostupoval v souladu se zákony č. 60/82, č. 297/91, č. 191/93, č. 263/94, č. 291/95, č. 298/96, č. 318/97, č. 183/94, č. 37/93, č. 160/93 článek V“. Okresní soud v Táboře - poté, co usnesením ze dne 27. 4. 2000, č.j. 5 C 159/98-71, zamítl návrh žalobce na vydání předběžného opatření na uložení povinnosti žalovanému „okamžitě obnovit zastavenou platbu náhrady škody a zadrženou platbu vyplatit žalobci“ - rozsudkem ze dne 27. 7. 2001, č.j. 5 C 159/98-174, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 112.054,- Kč a aby mu platil náhradu za ztrátu na výdělku v měsíční výši 12.367,- Kč počínaje měsícem červnem 2001 s tím, že „nedoplatek ve výši 2.258,- Kč je povinen zaplatit se srpnovou úhradou v měsíci září“; současně zamítl žalobu o zaplacení dalších 227.530,- Kč, o placení náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od l. 7. 1998 do 31. 5. 2001 v měsíční výši 12.222,- Kč a o uložení povinnosti žalovanému „v případě úpravy náhrady za ztrátu na výdělku tak učinit“ a rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit státu „na účet Okresního soudu v Táboře na náhradě nákladů řízení žalobce 9.356,- Kč, žalovaný 5.262,- Kč a žalovaný na soudním poplatku dále 14.397,-Kč“. Soud prvního stupně z provedených důkazů považoval za prokázané, že žalobce utrpěl dne 3. 6. 1971 jako zaměstnanec právního předchůdce žalovaného n.p. R. S. pracovní úraz, že od 24. 12. 1971 mu byl pro následky úrazu přiznán částečný invalidní důchod v měsíční výši 480,- Kč, že byl odškodněn podle ustanovení § 193 zák. práce a že mu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem 2.292,- Kč (před úrazem) a skutečně dosahovaným výdělkem. Vycházel dále z toho, že žalobce učinil předmětem řízení rozdíl mezi správnou výší náhrady za ztrátu na výdělku a skutečnou výší náhrady, jak mu byla žalovaným (jeho právním předchůdcem) vyplácena, tj. vedle měsíční renty od l. 7. 1998 ve výši 12.222,- Kč požadavek na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od l. l. 1993 do 30. 6. 1998 ve výši 339.584,- Kč (zahrnující dluh 241.317,- Kč a úroky 98.267,- Kč). Uvedené nároky posoudil jednak z hlediska možné redukce průměrného výdělku podle ustanovení § 195 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném do 1. 6. 1994, jednak z hlediska promlčení nároku (jeho části) ve smyslu ustanovení § 261 a § 263 zák. práce. Důvod k redukci průměrného výdělku žalobce nad 3.000,- Kč soud prvního stupně neshledal, neboť nebylo prokázáno, že by se žalobce podílel porušením nějaké povinnosti na vzniku pracovního úrazu. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovaným a k době uplatnění nároku (žalobou u soudu dne 23. 6. 1998) považoval žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku do května 1996 za promlčený. Protože za dobu od listopadu 1996 do května 2001 vznikl na náhradě za ztrátu na výdělku nedoplatek, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má nárok na doplatek ve výši 87.374,- Kč, dále na úroky z prodlení ve výši 24.680 (celkem 112.054,- Kč) a od června 2001 na \"pevnou rentu\" v měsíční výši 12.367,- Kč (jde o „aktuální výši čisté náhrady“); vycházel přitom z výpočtu podle znaleckého posudku J. Ř., znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence. Vyjma uvedených částek nepovažoval žalobu za důvodnou, neboť na plnění převyšující stanovený rozsah nemá žalobce nárok. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 25. 10. 2001, č.j. 15 Co 572/2001-204, rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích „prvém a třetím ve výrocích o platební povinnosti žalovaného“ (tj. ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 112.054,- Kč a platit mu na náhradě za ztrátu na výdělku počínaje měsícem červnem 2001 měsíčně částku 12.367,- Kč s tím, že „nedoplatek ve výši 2.258,- Kč je povinen zaplatit se srpnovou úhradou v měsíci září“) a „pátém až osmém“ (tj. ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; zároveň ve výroku uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích druhém, čtvrtém a devátém“ (tj. ve výrocích o částečném zamítnutí žaloby) „zůstává nedotčen“. Odvolací soud zdůraznil, že základním důvodem pro zrušení napadené části rozsudku soudu prvního stupně je „nesprávné právní východisko (při absenci jasně vysloveného právního názoru okresním soudem) při posuzování nároku na náhradu ve vztahu k postavení žalobce jako dlouhodobě nezaměstnaného a v návaznosti na to nepřezkoumatelnost rozhodnutí po skutkové stránce v důsledku neúplných skutkových zjištění“; v té souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že neobjasnil, z jakých důvodů byl ukončen pracovní poměr žalobce u posledního zaměstnavatele J. K. v dubnu 1992 a zda mu náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena už dříve nebo teprve po ztrátě tohoto zaměstnání. V případě, že by náhrada za ztrátu na výdělku byla žalobci vyplácena až poté, co skončil pracovní poměr u posledního zaměstnavatele, je nutno vyjít z ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, § 195 odst. l, event. § 195 odst. 3 zák. práce. Kdyby žalobci byla náhrada za ztrátu na výdělku vyplácena již v době trvání posledního pracovního poměru, neboť byl pro následky pracovního úrazu převeden na jinou, méně placenou práci (v novém zaměstnání si vydělal méně), nelze uplatněný nárok zkoumat znovu z hlediska předpokladů pro vznik odpovědnosti podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce, ale jen jako změnu poměrů podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce, která může mít pro určení výše škody význam jen tehdy, týká-li se poměrů žalobce, spočívá-li přímo v jeho osobě a jde-li o změnu podstatnou. Vyslovil mimo jiné názor, že jestliže poškozený pobírající náhradu za ztrátu na výdělku přestal vykonávat méně placenou práci z důvodů nespočívajících v následcích pracovního úrazu a jestliže potom bez vlastní viny byl veden jako uchazeč o zaměstnání, nelze v těchto okolnostech spatřovat vznik nové (další) škody a nejde ani o podstatnou změnu poměrů ve smyslu § 202 odst 1 zák. práce; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 2 Cdon 27/97 – „Soudní judikatura č. 13/98“ a sp.zn. 21 Cdo 2805/99 – „Soudní judikatura 3/2001“. V dalším řízení - podáním ze dne 22. 11. 2001 a dále do protokolu o jednání ze dne 12. 3. 2002 - žalobce změnil žalobu tak, že požaduje na náhradě za ztrátu na výdělku do 31. 3. 2002 částku 234.464,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 %. Okresní soud v Táboře - poté, co usnesením ze dne 15. 11. 2001, č.j. 5 C 159/98-213, zamítl další návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by byla žalo