21 Cdo 806/2015 – Nejvyšší soud

21 Cdo 806/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarská č. 170/3, za účasti 1) J. V. a 2) J. V., obou zastoupených Mgr. Štěpánkou Brožovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. č. 44/31, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 193/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně podala dne 26. 7. 2012 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, návrh na povolení vkladu vlastnického práva k rozestavěné budově na pozemku parc. č. st. 243 a k pozemkům parc. č. st. 243 a parc. č. 344/12 v katastrálním území B. u H. do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy uzavřené dne 14. 11. 2005 mezi žalobkyní jako obdarovanou a účastníky J. V., a J. V. jako dárci. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, rozhodnutím ze dne 10. 9. 2012 č. j. V-3643/2012-202 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť na listu vlastnictví 109 pro katastrální území B. u H. je dosud evidován pozemek parc. č. 344/9, zahrada, o výměře 1882 m2 ve spoluvlastnictví J. M. (podíl ½) a J. a J. V. (podíl ½ ve společném jmění manželů) a zatím nebyl podán návrh na vklad na základě dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastníků ze dne 14. 11. 2005 uvedené v darovací smlouvě a rovněž dosud nebylo požádáno o zápis rozestavěné stavby. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 16. 10. 2012 (a „upřesněnou“ u jednání tohoto soudu dne 5. 8. 2013) se žalobkyně domáhala, aby „byl povolen vklad do katastru nemovitostí pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, k nemovitostem - rozestavěnému domu na st. p. 243 a k pozemku st. p. 243 o výměře 94 m2 a zahradě p. č. 344/12 o výměře 854 m2 v katastrálním území B. u H. ve prospěch J. V.“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že katastrální úřad „pouze formálně a mechanicky aplikoval“ ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by provedl dokazování a zkoumal, z jakého důvodu není stavba, která je předmětem darovací smlouvy, zapsána v katastru nemovitostí. Katastrální úřad pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun, ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě „nemělo smysl řešit věc výzvou k doložení dokladů k zápisu rozestavěné budovy“, neboť povolení vkladu brání nejen skutečnost, že rozestavěná budova není zapsána v katastru, ale hlavně to, že na listu vlastnictví 109 pro katastrální území B. u H. je dosud evidován pozemek parc. č. 344/9, zahrada, o výměře 1882 m2 ve spoluvlastnictví J. M. a J. a J. V., přičemž návrh na vklad na základě dohody o zrušení podílového spoluvlastnictví a vypořádání spoluvlastníků uzavřené dne 14. 11. 2005 zatím nebyl podán; podání takového návrhu, který však musí předcházet návrhu na vklad na základě darovací smlouvy, je věcí manželů V. a J. M. Nejsou-li dárci dosud v katastru zapsáni jako výhradní vlastníci pozemků st. 243 a 344/12, které mají být utvořeny podle dosud neprovedeného geometrického plánu č. 157-140/2005, je zjištění katastrálního úřadu o tom, že stav zápisů v katastru je na překážku povolení vkladu, správné. Účastníci J. V. a J. V. uvedli, že původně měli v úmyslu žalobkyni za předpokladu „změny jejího nevhodného chování“ darovat předmětnou nemovitost, že však „za současné situace“ o tom a ani o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitosti neuvažují, což „potvrzují“ notářskými zápisy o závěti a vydědění žalobkyně. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 36 C 193/2012-50 zamítl žalobu a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit účastníkům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 3.799,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Štěpánky Brožové. Vycházel ze zjištění, že manželé J. a J. V. darovali na základě darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005, jejíž originál s ověřenými podpisy nebyl „zřejmě“ katastrálnímu úřadu nikdy předložen, žalobkyni nemovitosti, a to rozestavěný dům na pozemku st. p. 243, pozemek st. p. 243 o výměře 94 m2 a zahradu p. č. 344/12 o výměře 854 m2 v katastrálním území B. u H., že na „uvedeném místě“ se nachází pozemek p. č. 344/9, který je ve společném jmění manželů V. pouze jednou polovinou (vlastníkem druhé poloviny je J. M.) a který zahrnuje oba pozemky, jež měly být předmětem darování, a také další dům, stavebně spojený s uvedenou rozestavěnou stavbou, že u kopie darovací smlouvy je přiložen geometrický plán Ing. Zbyňka Zimy č. 157-140/2005, který neodpovídá stavu v katastru nemovitostí, neboť zachycuje kromě darování i „reálné rozdělení s J. M.“, kdy původní pozemek p. č. 344/9 je rozdělen celkem na čtyři (p. č. 344/9, 344/12, st. 242 a st. 243), přičemž dva pozemky „zřejmě“ získá J. M. a dva manželé V., že návrh na vklad s kopií darovací smlouvy a geometrickým plánem byl u katastrálního úřadu podán dne 26. 7. 2012, že žalobkyní tvrzené rozdělení pozemků zakreslené v geometrickém plánu nebylo nikdy provedeno a že „není patrno“, že by J. M. jako spoluvlastník nemovitostí s rozdělením souhlasil. Dospěl k závěru, že katastrální úřad posoudil věc správně, když zjistil „nezhojitelné nedostatky“ právního úkonu uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 265/1992 Sb., neboť smlouva pojednává o nemovitostech, které zatím nebyly vytvořeny; k tomu nestačí samotný geometrický plán, ale je třeba provést vkladové řízení k tomuto rozdělení na základě další, předcházející smlouvy, jejímž účastníkem by musel být i J. M. jakožto spoluvlastník, a teprve po takovém řízení a „úspěšném vkladu“ by mohli další účastníci s nemovitostí nakládat, případně podepsat darovací smlouvu. Dodal, že se navíc „jeví být velmi nejistá i vůle dárců k podobnému úkonu“. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 4 Co 229/2013-86 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.424,41 Kč k rukám advokátky Mgr. Štěpánky Brožové. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), protože před podáním návrhu na vklad podle darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2005 nikdy nedošlo ke zrušení spoluvlastnictví manželů V. a J. M. k pozemku parc. č. 344/9, neboť to nebylo katastrálnímu úřadu oznámeno a v katastru je nadále toto spoluvlastnictví uvedeno. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že katastrální úřad při svém rozhodnutí pouze „formálně a mechanicky“ aplikoval ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by ve věci provedl potřebné dokazování a zejména zkoumal, z jakého důvodu není stavba, která je předmětem darovací smlouvy, zapsána v katastru nemovitostí. Uvádí, že ani soudy „některé navržené důkazy“ neprovedly, aniž by tento postup zdůvodnily, a že pro absenci poučení ze strany soudu prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nenavrhla další důkazy k prokázání svých tvrzení (týkajících se rozdělení pozemků zakresleného v geometrickém plánu a souhlasu J. M. s tímto rozdělením, vůle manželů V. k darování nemovitostí a důvodu nepředložení originálů darovacích smluv katastrálnímu úřadu), a vytýká odvolacímu soudu, že zatížil odvolací řízení „téměř totožnou procesní chybou“, když neprovedl důkazy navržené v jejím odvolání. Závěrem se dovolatelka ohradila proti postupu soudu prvního stupně, který jí (zástupci, který jí byl ustanoven soudem) stanovil k odůvodnění dovolání kratší lhůtu, než která je uvedena v ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, čímž zkrátil i lhůtu, po kterou mohla dovolatelka měnit důvody dovolání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 od