21 Cdo 813/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 813/2016-271 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Consulting Pro s. r. o. (dříve obchodní firmy BEZREKLAMKY s. r. o.) se sídlem v Praze 2, Francouzská č. 175/14, IČO 25797778, zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova č. 1964, proti žalované M. Z., zastoupené JUDr. Petrem Bauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova č. 593/10, o 3.590,- Kč s úrokem z prodlení, o žalobách pro zmatečnost a na obnovu řízení podaných žalovanou proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. února 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 18 C 199/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2015, č. j. 10 Co 479/2014-215 takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. 18 C 199/2012-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3.590,- Kč s ročním úrokem z prodlení z částky 2.390,- Kč od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši odpovídající v každém kalendářním pololetí ropo sazbě ČNB vyhlášené pro první den příslušného kalendářního pololetí a zvýšené o sedm procentních bodů a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši. 5.719,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Budila. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podala žalovaná (podáním ze dne 11. 4. 2013 doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 15. 4. 2013, doplněným podáním doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 9. 5. 2013, a dalším podáním doručeným Okresnímu soudu Plzeň – město dne 20. 12. 2013) žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, když tvrdí, že jí nebylo doručeno předvolání k jednání na den 22. 2. 2013, při němž okresní soud rozhodl ve věci samé, a žalobu na obnovu řízení z důvodů uvedených v ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť za situace, kdy „nedošlo k doručení předvolání žalované k jednání bez jejího zavinění, když žalovaná učinila u držitele poštovní licence veškeré úkony, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby jí poštovní zásilka doručena byla“, žalovaná „bez své viny nemohla uplatnit potřebné skutečnosti a důkazy“. Okresní soud Plzeň – město usnesením ze dne 3. 11. 2014, č. j. 18 C 199/2012-194, „žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 18 C 199/2012“ zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „plnou náhradu nákladů řízení“ ve výši 14.789,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, i když obě žaloby byly podány včas a osobou oprávněnou, nejsou důvodné. Zásilka obsahující předvolání k jednání na den 22. 2. 2013 byla žalované doručována v souladu s ustanovením § 50 občanského soudního řádu na „jedinou adresu, kterou žalovaná v rámci řízení uvedla, resp. vyplývala z výpisu z Centrální evidence obyvatel jako adresa jejího trvalého pobytu“ (na ohlašovnu trvalého pobytu), kde však žalovaná neměla zřízenu domovní schránku, v důsledku čehož byl při doručování vyloučen postup podle ustanovení § 50 odst. 1 občanského soudního řádu. Proto mělo být při doručování předvolání k jednání postupováno podle ustanovení § 50 odst. 2 občanského soudního řádu a v místě doručení zanecháno oznámení o této skutečnosti; následně měla být zásilka vrácena odesílacímu soudu a vyvěšena na úřední desce soudu. Přihlédl ke zprávě České pošty s. p. ze dne 20. 10. 2014, z níž zjistil, že „v případě výhrady odnášky“ se výzvy České pošty společně s výzvou a poučením odesílatele vkládaly mezi obyčejné zásilky připravené k odnosu, a to po dobu standardní úložní doby patnácti dnů, a dovodil, že písemné oznámení o tom, že zásilka s předvoláním k jednání byla vrácena odesílacímu soudu, se tak dostalo do dispozice žalované. Měla-li žalovaná na poště sjednánu odnášku zásilek, „bylo v jejím vlastním zájmu o této skutečnosti informovat soud, a to v tom konkrétním řízení, ve kterém vystupovala jako účastnice“. Uzavřel, že žalovaná byla vyrozuměna způsobem předepsaným zákonem o termínu jednání, neboť postup uvedený v ustanovení § 50 odst. 2 občanského soudního řádu byl dodržen, a že tedy ústní jednání dne 22. 2. 2013 bylo možné konat v její nepřítomnosti. K žalovanou předloženému důkazu (odstoupení od smlouvy) soud prvního stupně nepřihlédl s odůvodněním, že „nelze mít zato, že se jedná o důkaz, který objektivně vzato v době původního řízení existoval a žalovaná bez své viny (proto, že o něm nevěděla a ani jinak z procesního hlediska nezavinila, že nesplnila povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) jej nemohla použít“. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2015, č. j. 10 Co 479/2014-215, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 5.013,- Kč k rukám „zástupce žalobce“. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalované nebyla odňata možnost jednat před soudem“ a že „z toho pak vyplývají i závěry v souvislosti s nemožností či možností uplatňování důkazů ze strany žalované“. Při posouzení doručení předvolání k jednání žalované vycházel z toho, že žalovaná byla v žalobě označena adresou svého trvalého pobytu, „tj. adresa P.“, že tato adresa byla zjištěna i z výpisu z centrální evidence obyvatel a že okresní soud – poté, co se žalovaná na výzvu soudu ze dne 30. 5. 2012, která jí byla doručena do vlastních rukou na adresu P. (žalovaná si ji podle údajů na doručence vyzvedla na poště) vyjádřila k žalobě s tím, že „nesouhlasila s projednáním věci bez jednání a uvedla, že za přítomnosti jejího právního zástupce u jednání předloží důkazní materiály, ze kterých vyplývá, že ze strany žalobce se jedná o podvod, protože smlouvu neuzavřela“ - dne 24. 11. 2012 nařídil jednání na den 22. 2. 2013, k němuž žalovanou předvolal prostřednictvím pošty na adresu zjištěnou z centrální evidence obyvatel a vyzval ji, aby doložila tvrzení uváděné ve svém vyjádření; zdůraznil, že ve vyjádření k žalobě žalovaná neuvedla žádnou „korespondenční adresu ani jiný kontakt“. Předvolání k jednání bylo žalované doručováno v obálce, z níž vyplývá, že se jedná o zásilku doručovanou do vlastních rukou, která se neukládá (tzv. typ III.); tato zásilka se vrátila soudu jako nedoručená s odtrženým poučením, a to proto, že zásilku nebylo možné vhodit do schránky, a proto byla vrácena soudu. Oznámení bylo vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2013 a sňato dne 12. 2. 2013; okresní soud tedy vycházel z fikce doručení a po provedení důkazů do té doby do spisu předložených ve věci rozhodl (žalobě vyhověl). Nad rámec úvah soudu prvního stupně zdůraznil, že okresní soud v původním řízení doručoval zásilku obsahující předvolání žalované k jednání na den 22. 2. 2013 na adresu trvalého pobytu žalované, že však zásilka zůstala na poště, kde si žalovaná sjednala tzv. „výhradu odnášky“, že nebyl učiněn pokus doručit jí na adresu trvalého pobytu, a že zásilka s pokynem „neukládat“ byla vrácena ihned soudu a žalované bylo zanecháno oznámení; žalovaná tedy měla reálnou možnost se seznámit s tím, že jí byla doručována písemnost od soudu. Uvedl dále, že „formálně však pošta měla postupovat tak, že měla učinit pokus o doručení na adrese trvalého pobytu, protože tím, že si žalovaná sjednala odnášku, neměla pošta postupovat při doručování dle ujednání mezi žalovanou a poštou, ale měla postupovat podle smlouvy, kterou má uzavřenu se soudem“. Podle odvolacího soudu správně měl být učiněn pokus o doručení na adresu trvalého pobytu a - vzhledem k tomu, že se jedná o adresu ohlašovny pobytu – nemohlo by být zde zanecháno oznámení o doručení; následně bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem, když pošta vrátila zásilku odesílacímu soudu a ten doručil písemnost vyvěšením na úřední desce soudu. Uzavřel, že „trvat na přesném formálním postupu doručování do místa adresy trvalého pobytu by bylo přehnaně formální a navíc by tím žalovaném nebylo zajištěno skutečné doručení této zásilky“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýká soudům, že nesprávně vyložily ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu v tom, že se při výkladu podmínky pro obnovu řízení nezabývaly „subjektivními okolnostmi na straně účastníka a namísto toho své úvahy a dokazování soustředily fakticky jen na to, zda při doručování nepochybil soud při postupech dle občanského soudního řádu“, že tedy „soudy odmítly připustit skutečnost, že doručování proběhne v souladu s občanským soudním řádem, avšak účastník i při takovém doručování nemusí bez své viny uplatnit nové skutečnosti a důkazy tak, jak předpokládá § 228 odst. 1 o. s. ř. pro účely obnovy řízení“. Namítá, že odvolací soud „nesprávně směšuje výklad pravidel doručo