21 Cdo 852/2002 — Nejvyšší soud

21 Cdo 852/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2002 Spisová značka:21 Cdo 852/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.852.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 243b odst. 4 písm. f) předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 852/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. M., proti žalovaným 1) V. N., a 2) J. M., o 7.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 420/93, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. dubna 2001 č.j. 11 Co 773/2000-86, takto: I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá. II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaní zaplatili 7.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23.7.1993 obdržela od žalovaných, u nichž pracovala jako strážná „při ostraze objektu a.s. G. v Ch.“, výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Ačkoli její pracovní poměr na základě uvedené výpovědi skončil ke dni 30.9.1993, dosud jí žalovaní nevyplatili odstupné podle ustanovení § 1 zákona č. 195/1991 Sb. ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 25.8.2000 č.j. 12 C 420/93-69 žalobu zamítl a žalobkyni uložil, aby žalovanému 1) zaplatila na nákladech řízení „za právní zastoupení“ 4.300,- Kč k rukám advokátky JUDr. H. T. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 23.11.1992 uzavřela pracovní smlouvu s žalovaným 2), kdežto výpověď z pracovního poměru jí byla dána dne 23.7.1993 ze strany žalovaného 1), který nebyl žalovaným 2) zplnomocněn k zastupování v pracovněprávních vztazích. Protože žalovaný 1) jako osoba zcela neoprávněná činit jménem žalovaného 2) jakékoliv pracovněprávní úkony nemohl svým jednáním „způsobit následky v právním vztahu, který vznikl a trval mezi jinými osobami“, hodnotil soud prvního stupně výpověď jako „paakt“, tj. nicotný právní úkon, který nemohl vést ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného 2), a žalobkyně se proto nemůže domáhat vyplacení odstupného. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19.4.2001 č.j. 11 Co 773/2000-86 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému 2) uložil, aby zaplatil žalobkyni 7.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek potvrdil s tím, že „jinak zůstává nedotčen“; současně rozhodl, že žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.650,- Kč na účet JUDr. J. S., a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) náklady odvolacího řízení ve výši 575,- Kč na účet JUDr. H. T., advokátky. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného 2), avšak výpověď jí dal žalovaný 1), který k tomuto právnímu úkonu nebyl žalovaným 2) zmocněn ani pověřen (§§ 9 a 15 zák. práce), je tato výpověď ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná a pracovní poměr nemohl být tímto způsobem rozvázán. Z výsledků dokazování však podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že pracovní poměr žalobkyně a žalovaného 2) byl rozvázán dohodou (konkludentním souhlasným projevem vůle směřujícím ke skončení pracovního poměru) ke dni 30.9.1993 z organizačních důvodů spočívajících ve zrušení pracoviště žalobkyně; ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 195/1991 Sb. proto žalobkyni náleží požadované odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání. Namítal, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž provedl ve věci další dokazování, a své rozhodnutí založil na svém novém a jiném zhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatele z provedených důkazů nelze dovodit, že by se jakýmkoli způsobem s žalobkyní dohodl na rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.1993 z organizačních důvodů, ale - jak zdůraznil - žalobkyně „sama o své vůli“ u něj přestala k tomuto datu pracovat, přestože měl pro ni připravenou jinou práci, a uzavřela nový, obsahově zcela shodný, pracovní poměr s jiným zaměstnavatelem. Protože žalovaný 2) mohl žalobkyni dále zaměstnávat (ne sice na stejném pracovišti, ale „ve stejném pracovním zázemí“), nemůže být opodstatněný ani její nárok na odstupné, nehledě k tomu, že tento institut se týká pouze případů, kdy se zaměstnanec ocitne ve složité sociální situaci, což se u žalobkyně, která plynule přešla k jinému zaměstnavateli, nestalo. Mimo to dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že tím, že mu „v rámci odvolacího řízení znemožnil se k jeho jinému názoru na věc vyjádřit, zbavil ho práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 listiny základních práv a svobod“. Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť v posuzované věci není dán žádný z případů, s nimiž zákon spojuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné též proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč [§ 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení [§ 238 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.); to neplatí u rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není, u rozsudků ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, a u rozsudků ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 239 odst. 3 o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 2 a k § 238 odst. 2 o.s.ř.). V posuzovaném případě žalovaný 2) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ukládající povinnost k zaplacení částky 7.000,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém