21 Cdo 974/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 974/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2019 Spisová značka:21 Cdo 974/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.974.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zástavní právo Způsobilost k právním úkonům Smlouva úvěrová Smlouva zástavní Neplatnost právního úkonu Dotčené předpisy:§ 354 předpisu č. 292/2013Sb. § 356 předpisu č. 292/2013Sb. § 358 odst. 1 a 3 předpisu č. 292/2013Sb. § 152 obč. zák. § 164 odst. 1 a 2 obč. zák. § 165 odst. 1 obč. zák. § 38 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 974/2019-110 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavní věřitelky Hypoteční banky, a. s. se sídlem v Praze, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, proti zástavnímu dlužníku P. V., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému opatrovnicí A. V., narozenou dne XY, bytem v XY , o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 396/2016, o dovolání zástavní věřitelky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. října 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2017, č. j. 34 C 396/2016-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Zástavní věřitelka se návrhem podaným dne 7. 12. 2016 u Okresního soudu v Ústí nad Labem domáhala, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to „spoluvlastnického podílu k bytové jednotce č. XY v budově č. p. XY, XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu, vše v části obce XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to pro pohledávku zástavního věřitele ve výši 598.217,90 Kč na jistině, 207.186,08 Kč na příslušenství úvěru ke dni 5. 12. 2016 včetně, úroku ve výši 6,36 % ročně z částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 598. 217,90 Kč od 6. 12. 2016 do zaplacení a nákladů řízení o soudním prodeji zástavy“. Návrh zdůvodnila zejména tím, že dne 1. 11. 2006 uzavřela s panem V. V. a panem P. V. smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, na jejímž základě měla poskytnout hypoteční úvěr ve výši 650.000 Kč. Úvěr byl dočerpán podle dispozic dlužníků dne 8. 11. 2006. Po zaslání oznámení k úvěrové smlouvě ze dne 8. 11. 2006 měli dlužníci povinnost splácet pravidelné měsíční anuitní splátky a úvěr měl být splacen nejpozději do 20 let od první splátky. Podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 31. 10. 2006 bylo k zajištění shora uvedené pohledávky zřízeno zástavní právo k nemovitostem, jak jsou specifikovány výše. Dlužníci podmínky úvěrové smlouvy neplnili, nejstarší splátka, která nebyla řádně a včas zaplacena, byla splatná ke dni 25. 10. 2009. Dlužníci přes výzvy věřitelky nezaplatili splatný dluh a ani neobnovili řádné splácení úvěru, zástavní věřitelka je v souladu s úvěrovou smlouvou dopisem ze dne 26. 10. 2016 vyzvala k okamžitému splacení celého dluhu. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 9. 2017, č. j. 34 C 396/2016-63, návrh zástavní věřitelky na nařízení prodeje zástavy zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že „zástavní věřitelka uzavřela s panem V. V. dne 1. 11. 2006 Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, kterou podepsal i zástavní dlužník, na základě níž poskytla zástavnímu dlužníku a V. V., vůči kterému bylo zahájeno insolvenční řízení, úvěr ve výši 650.000 Kč…“, že tato pohledávka zástavní věřitelky byla zajištěna zástavním právem ke „spoluvlastnickému podílu zástavního dlužníka k bytové jednotce…a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 1. 11. 2006“. V řízení však vyšlo najevo, že zástavní dlužník byl zbaven způsobilosti k právním úkonům (k právnímu jednání) a „tudíž je zřejmé, že zástavní smlouva a smlouva o poskytnutí hypotéčního úvěru byla zástavním dlužníkem podepsána v době, kdy zástavní věřitel (myšleno zřejmě „zástavní dlužník“) nebyl svéprávný, a proto jsou smlouvy podle § 38 odst. 1 obč. zák. neplatné“. K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 10. 2018, č. j. 17 Co 101/2018-92, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že „…zástavní dlužník byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 21 P 2/2004-157, ve věci prodloužení doby omezení svéprávnosti omezen ve svéprávnosti mimo jiné v rozsahu, že není schopen uzavírat smlouvy, které by ho zavazovaly k finančnímu plnění a ze kterých vyplývají finanční závazky, není schopen nakládat s nemovitostmi, přičemž tímto rozsudkem byl změněn rozsudek téhož soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 21 Nc 614/2002-18, kterým byl žalovaný (zástavní dlužník) zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zástavní věřitelka na jedné straně a zástavní dlužník spolu s V. V. podepsali dne 1. 11. 2006 Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 3300/145997-01/06/01-001/00/R, na jejímž základě zástavní věřitelka poskytla zástavnímu dlužníku a V. V. úvěr ve výši 650 000 Kč za účelem nákupu nemovitosti. K zajištění pohledávky včetně příslušenství podepsal dne 31. 10. 2006 zástavní dlužník spolu s V. V. se zástavní věřitelkou a společností TEREKON, s. r. o. jako zástavcem zástavní smlouvu k nemovitosti č. 3300/145997-01/06/01-002/00/R (dále jen „zástavní smlouva“), jíž zástavce zastavil bytovou jednotku č. XY v budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu čp. XY, XY, vše v k.ú. XY, a spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY. Zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm XY, č. j. 4793/2006-510 s právními účinky vkladu dne 1. 11. 2006. Zástavní dlužník je na základě kupní smlouvy ze dne 16. 10. 2006 s účinky vkladu ke dni 2. 11. 2006 zapsán jako spoluvlastník bytové jednotky č. XY v budově č. XY,XY na pozemku parc. č. XY, spoluvlastnický podíl o velikosti 730/16128 na společných částech domu čp. XY, XY, vše v k. ú. XY, a spoluvlastnického podílu o velikosti 730/16128 na pozemku parc. č. XY, obec XY, k. ú. XY v rozsahu ½“. Odvolací soud při právním hodnocení vyšel z ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, zejména potom „rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2786/2011, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009“, dovodil, že „…v posuzované věci bylo zjevné, že zástavní dlužník neměl již v době uzavření smlouvy o hypotečním úvěru (dne 1. 11. 2006) a zástavní smlouvy (dne 31. 10. 2006) způsobilost k právním úkonům. Tyto dva právní úkony zástavního dlužníka je tedy třeba podle § 38 odst. 1 obč. zák. posoudit ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi jako neplatné, jak správně dovodil soud prvního stupně. Pro tento závěr není relevantní, že druhý obligační a zástavní dlužník V. V. se platně zavázat uvedenými smlouvami mohl. Jak vyplývá z výše uvedeného, na závěru o neplatnosti zmíněných právních úkonů nic nemění ani uskutečněný vklad práva do katastru nemovitostí podle těchto smluv, neboť na základě od počátku neplatné smlouvy právo nevzniká. Pro úplnost je třeba … dodat, že zástavní právo ve prospěch zástavní věřitelky, zatěžující předmětné nemovitosti, sice mohlo být společností TEREKON s. r. o. jako zástavcem platně zřízeno, avšak následným převodem předmětu zástavního práva nemohlo platně přejít na zástavního dlužníka, neboť ten v rozhodné době neměl způsobilost k právním úkonům…“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že „…se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek souvisejících s posuzováním platnosti zástavní resp. úvěrové smlouvy, jakož i při řešení procesně právní otázky, zda lze prodej zástavy nařídit, ač byl dle jeho názoru vlastníkem zástavy ve skutečnosti někdo jiný, než kdo byl v žalobě označen jako zástavní dlužník, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Zástavní věřitelka namítá nesprávnost právního posouzení věci, která konkrétně spočívá v tom, že záv