21 ICdo 173/2017 – Nejvyšší soud

KSOS 25 INS XY 25 ICm XY 21 ICdo 173/2017-92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého, v právní věci žalobce České republiky – Úřadu práce České republiky, se sídlem v Praze, Dobrovského č. 1278/25, IČO 72496991, krajské pobočky v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Zahradní č. 368/12, s adresou pro doručování kontaktní pracoviště Úřadu práce České republiky v Opavě, Janská č. 785/2, proti žalované Mgr. Magdaleně Gebauerové, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 117/3, jako insolvenční správkyni dlužníka D., se sídlem v XY, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka D., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2017 č. j. 15 VSOL XY, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že jeho pohledávka za dlužníkem D. ve výši 120 542 Kč z titulu vyplacených mzdových nároků za prosinec 2009 a leden 2010 T. P., která byla uplatněna přihláškou v insolvenčním řízení, je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2016 č. j. 25 ICm XY, určil, že pohledávka žalobce není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vycházel přitom ze zjištění, že zaměstnanec dlužníka T. P. uzavřel s dlužníkem D. jako zaměstnavatelem pracovní smlouvu ze dne 29. 1. 2001 na dobu neurčitou na pozici obchodního ředitele. Následně byl tento zaměstnanec k 7. 2. 2001 jmenován jednatelem dlužníka D. K pracovní smlouvě byly sjednány dodatky ze dne 25. 3. 2002 a 1. 1. 2008, jelikož však nebyly uzavřeny způsobem, jakým za dlužníka měli podle obchodního rejstříku jednat jeho jednatelé, považoval soud tyto dodatky za neplatné. Dopisem ze dne 18. 1. 2010, který byl doručen dlužníkovi D. dne 25. 1. 2010, došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru ze strany T. P. z důvodu nevyplacených mezd. Jelikož neuspokojené mzdové nároky zaměstnance uplatněné za žalobcem co do výše a doby za měsíce prosinec 2009 a leden 2010 souhlasily s písemným vykázáním dlužných mzdových nároků provedeným zaměstnavatelem, uspokojil žalobce podle ustanovení § 8 zákona č. 118/2000 Sb. mzdové nároky zaměstnance. Mzdový nárok za únor 2010 nebyl uspokojen, odvolání zaměstnance proti oznámení Úřadu práce České republiky bylo rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí zamítnuto. Na základě uspokojení mzdových nároků uplatnil žalobce v insolvenčním řízení pohledávku za dlužníkem ve výši 120 542 Kč (za uspokojení mzdových nároků a provedení srážek a odvodů), jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, žalovaná však tuto pohledávku neuznala za postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Soud přihlédl k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15 a uzavřel, že až do 1. 1. 2012 nebyl možný souběh funkcí statutárního orgánu a obchodního ředitele v pracovněprávním vztahu. Protože dodatek ke smlouvě ze dne 1. 1. 2008, kterým byla upravena výše mzdy, byl sjednán neplatně a zároveň se překrývala náplň funkce jednatele a obchodního ředitele, dospěl soud k závěru, že žalobce neměl nároky T. P. uspokojit, a proto pohledávka žalobce není pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2017 č. j. 15 VSOL 117/2017-67 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce tvrdil, že mu dodatek pracovní smlouvy nebyl předložen a plnil pouze na základě původní pracovní smlouvy, a že soud již nemůže přezkoumávat vyplacení částek, když oznámení Úřadu práce České republiky o uspokojení mzdových nároků bylo k odvolání T. P. rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2010/58914-424 potvrzeno jako správné. Odvolací soud přejal jako úplná a správná skutková zjištění soudu prvního stupně a doplnil, že funkce jednatele T. P. zanikla k 21. 7. 2009. Ztotožnil se také se závěrem, že dodatek k pracovní smlouvě byl uzavřen neplatně a uvedl, že odpovídá ustálené judikatuře, že funkci statutárního orgánu nelze vykonávat v rámci pracovního poměru, a proto je taková pracovní smlouva neplatná a pracovní poměr vůbec nevznikne, případně spolu se vznikem souběhu funkcí pracovní poměr zanikne a jednatel nemá právo na mzdu. Protože pracovní poměr se vznikem souběhu funkcí zanikl, odvolací soud se dále již nezabýval dodatkem pracovní smlouvy, který by se týkal pouze výše nároku, nikoli jeho základu. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí soud nepovažoval za překážku, která by mu bránila, aby si sám posoudil oprávněnost požadavku žalobce na určení pohledávky, když podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. sice vycházel z uvedeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, ale nebyl jím vázán. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že je vázán postupem podle ustanovení § 8 zákona č. 118/2000 Sb., a jestliže tak souhlasí výše zaměstnancem uplatňovaných mzdových nároků a doba, za kterou jsou uplatňovány, s vykázáním, které provedl zaměstnavatel (příp. insolvenční správce), tak již tyto skutečnosti není oprávněn přezkoumávat, neboť nárok na uspokojení mzdových nároků již vznikl přímo ze zákona naplněním podmínek stanovených v ustanovení § 8 zákona č. 118/2000 Sb. Podle tvrzení dovolatele není v jeho kompetenci posuzovat „platnost či neplatnost pracovního poměru“, když toto není ani relevantní pro vznik nároku na uspokojení mzdového nároku od Úřadu práce České republiky, neboť tento nárok vzniká shodným doložením mzdových nároků ze strany žadatele a zaměstnavatele, a Úřad práce České republiky již v takovém případě nemůže postupovat jinak, než uspokojit mzdové nároky žadatele, a proto se podle dovolatele jedná o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání připouští, že žalobce je vázán při výplatě mzdových nároků a posuzování žádostí zákonem č. 118/2000 Sb., jestliže však následně vyjde najevo neexistence pracovního poměru, musí se tato skutečnost projevit při typovém označení uplatňované pohledávky, ztotožňuje se tak s dosavadními rozhodnutími soudů obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se posouzení podmínek, za nichž lze nárok uspokojený Úřadem práce České republiky považovat za mzdový nárok, na vyřešení předběžné otázky rozsahu oprávnění Úřadu práce České republiky přezkoumávat, zda je nárok na uspokojení dlužných mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., uplatňován „zaměstnancem“. Protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání žalobce podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 1a zákona č. 118/20