21 Nd 269/2024 — Nejvyšší soud

21 Nd 269/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 6. 2024 Spisová značka:21 Nd 269/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.ND.269.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přikázání věci (delegace) Žaloba pro zmatečnost Dotčené předpisy:§ 12 odst. 2 o. s. ř. § 235a odst. 1 o. s. ř. § 14 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:8. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Nd 269/2024-553 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE SA se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, Francouzská republika, reg. č. 542097902, podnikajícího v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Karla Engliše č. 3208/5, IČO 03814742, zastoupeného JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 130/10, proti žalovanému 1) O. K., zastoupenému Mgr. Ondřejem Lukášem Machalou, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Praze 4, Na dědinách č. 733/22, a 2) T. V., o 1 062 308 Kč s příslušenstvím, o žalobách pro zmatečnost podaných žalovaným 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 164/2009, o přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto: Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 164/2009 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí o odvolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Cm 164/2009-523, Vrchnímu soudu v Olomouci. Odůvodnění: Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 1. 6. 2009, č. j. 53 Cm 164/2009-14, uložil žalovaným [1) AUTOVINOŘ s. r. o., 2) O. K. a 3) T. V.] povinnost zaplatit původnímu žalobci (CETELEM ČR, a. s.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 1 062 308 Kč s úroky z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedl, směnečnou odměnu ve výši 3 541 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 42 640 Kč. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č. j. 53 Cm 164/2009-75, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů námitkového řízení. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný O. K. dne 19. 11. 2013 žalobu na obnovu řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaného O. K. pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, toto usnesení městského soudu potvrdil a uložil žalovanému O. K. zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč. Dovolání žalovaného O. K. proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2022, č. j. 29 Cdo 1525/2021-456, odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Následně Ústavní soud usnesením ze dne 30. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3568/22, odmítl ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení dovolacího soudu. Podáním ze dne 27. 1. 2023 podal žalovaný 1) žaloby pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, z důvodu podle § 229 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Cm 164/2009-523, žaloby zamítl, současně zamítl návrh na odklad exekuce vedené pod sp. zn. 74 EXE 5088/2011 a uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 46 754,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Michaely Fuchsové, Ph.D. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal žalovaný 1) odvolání, v jehož doplnění (mimo jiné) navrhl „delegaci vhodnou, tedy delegaci odvolacího řízení k jinému soudu téhož stupně“, z důvodu, že „Vrchní soud v Praze by měl v rámci odvolání také posuzovat svoje vlastní napadené usnesení ze dne 16. 11. 2017“. Žalobce s návrhem žalovaného 1) na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, který považuje za „ryze účelový“, nesouhlasí. Uvádí, že v návrhu žalovaného 1) není uveden „žádný relevantní důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu dle § 12 odst. 2 o. s .ř.“, neboť žalovaný svůj návrh odůvodňuje pouze tím, že Vrchní soud v Praze by měl v rámci odvolání posuzovat také svoje vlastní usnesení „z 16. 11. 2017“, kdy „toto tvrzení je v první řadě zcela nepřiléhavé“, neboť předmětem odvolání žalovaného je pouze „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024“, a že důvodem delegace rozhodně nemůže být to, že žalovaný nesouhlasí s dosud ve věci vyjádřenými skutkovými a právními závěry Vrchního soudu v Praze, z čehož „zřejmě vyplývá pravý účel návrhu žalovaného“. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána; účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod č. 172 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2001, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sb. rozh. obč.). Důvod, pro nějž žalovaný 1) navrhl delegaci věci „jinému soudu téhož stupně“, kterým může být v projednávané věci pouze Vrchní soud v Olomouci [srov. § 11 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a přílohu č. 1 k tomuto zákonu], výše uvedeným podmínkám nevyhovuje. Podle ustanovení § 235a odst. 1 o. s. ř. žalobu projedná a rozhodne o ní soud, který o věci rozhodoval v prvním stupni. Žalobu pro zmatečnost podanou z důvodů uvedených v § 229 odst. 3 a 4 však projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno; to neplatí ve věcech, v nichž je k řízení v prvním stupni příslušný krajský soud (§ 9 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 14 odst. 3 o. s. ř. z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali. Úprava obsažená v ustanovení § 14 odst. 3 o. s. ř., která z rozhodování věci vylučuje soudce, který vydal rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost nebo věc, jež vyústila v rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost, projednával, je odůvodněna poměrem soudce k věci. Důvod vyloučení soudce uvedený v ustanovení § 14 odst. 3 o. s. ř. je založen na úvaze, podle které posouzení přípustnosti a důvodnosti žaloby pro zmatečnost vyžaduje přezkoumání řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí napadeného žalobou pro zmatečnost (a tudíž samotného rozhodnutí) se zřetelem k tomu, zda trpí hrubými vadami (zmatečnostmi). Zákon vychází z toho, že takové posouzení by měl učinit soudce jiný, a proto vylučuje toho soudce, který žalobou pro zmatečnost napadené