22 Cdo 1022/2007 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1022/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 12. 2007 Spisová značka:22 Cdo 1022/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1022.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 831/08JUDr. Vojen Güttlerodmítnuto01.17.2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1022/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) JUDr. E. B., b) PhDr. P. B., a c) JUDr. Z. B., zastoupených advokátem, proti žalované N. g. v P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 75/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2006, č. j. 20 Co 221/2006-118, takto: I. Dovolání se odmítá II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 035,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: Žalobci se domáhali, aby soud žalobkyni uložil povinnost vydat jim umělecká díla podrobně specifikovaná v žalobě pod položkami 1) až 90). Obvodní soud pro Prahu l (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. srpna 2004, č. j. 11 C 30/2004-32, řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům a o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. 14 Co 320/2004-43, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a o soudním poplatku potvrdil; změnil je toliko ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. května 2005, č. j. 22 Cdo 347/2005-64, zrušil shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. 11 C 75/2005-100, zamítl žalobu „o vydání uměleckých děl uvedených v příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, a rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalované náklady řízení a o povinnosti žalobců doplatit soudní poplatek. Uvedl, že žalobci se domáhali vydání předmětných uměleckých děl ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“). Vyšel ze zjištění, že žaloba jejich právního předchůdce o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., byla rozsudkem tamního soudu z 19. 4. 1993, č. j. 11 C 134/92-32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 8. 1993, č. j. 22 Co 242/93-43, zamítnuta. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/05 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 39/2002, s tím, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis. Konstatoval, že osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků se podle restitučních předpisů svého vlastnického práva nedomohly, brání existence restitučních předpisů domáhat se tohoto práva podle obecných předpisů. Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 20 Co 221/2006-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“. Změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a o doplacení soudního poplatku tak, že se jejich náhrada resp. povinnost neukládá, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že stát převzal předmětné věci v období vymezeném zákonem č. 87/1991 Sb. na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, který byl zrušen v důsledku řízení o stížnosti pro porušení zákona; nešlo tedy o rehabilitační rozhodnutí. Zrušení výroku o trestu propadnutí jmění v případě otce žalobců tak nezakládalo přednost restitučního zákona před obecným předpisem o ochraně vlastnického práva, a tedy nutnost uplatnit nároky na majetek takto pozbytý způsobem stanoveným zákonem č. 87/1991 Sb. Konstatoval, že stát po zrušení trestních rozsudků držel díla bez právního důvodu, což zakládá restituční důvod podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, resp. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 publikované pod č. 477/2005 Sb.) založila stav, že případ převzetí věci státem v rozhodné době bez právního důvodu podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno zahrnout pod speciální režim tohoto zákona a nelze se proto domáhat vydání věcí či určení vlastnictví k nim podle obecných předpisů. Pro posouzení důvodnosti předmětné vlastnické žaloby má význam výsledek řízení o restitučním nároku otce žalobců vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 134/92; žaloba v této věci byla v roce 1993 zamítnuta a byť se jednalo o důvod zamítnutí, který je založen na odlišném posouzení aplikace § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a na závěru, že otci žalobců nevznikl restituční nárok podle § 19 tohoto zákona, nepřísluší odvolacímu soudu v tomto řízení jakkoliv správnost těchto závěrů posuzovat, neboť je vázán pravomocným rozhodnutím o zamítnutí restituční žaloby. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu („OSŘ“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. S odkazem na analýzu věci, již provedli z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. a dalších zákonů, konstatují, že v posuzovaném případě o žádný z důvodů zmíněnými normami řešených nejde, neboť majetek jejich otci nebyl odňat v důsledku občanskoprávního, pracovněprávního nebo správního aktu učiněného v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti ani na základě zrušujícího výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Majetek byl jejich otci v roce 1962 zajištěn podle § 347 trestního řádu. V roce 1968 byl rozsudek, kterým byl otec uznán vinným trestným činem sabotáže zrušen, byly zrušeny i rozsudky obsahově navazující, tedy i výrok o propadnutí majetku. Zajištění jeho majetku, nařízené prokuraturou v roce 1962, bylo usnesením Městského prokurátora v Praze ze 7. 11. 1969, sp. zn. I Kv 1/68, které nabylo právní moci 7. 11. 1969, podle § 349 trestního řádu zrušeno. Připomínají stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/84, podle něhož při zrušení zajištění majetku obviněného podle § 349 trestního řádu není soud oprávněn žádným způsobem omezovat dispoziční právo obviněného s majetkem, a to ani v souvislosti s uspokojováním nároků poškozeného na náhradu škody. Při zrušení zajištění majetku je tedy jeho vlastníkem obviněný a stát se jeho vlastníkem stává pouze v případě odsuzujícího rozsudku. Nemůže tedy obstát závěr soudu, že v daném případě dochází k obcházení restitučního zákona. Závěrem odkazují na stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1998. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá zmatečnost dovolání z hlediska kumulace jeho přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Nepokládá je za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže obstát, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť vychází z ustálené judikatury, tedy rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanoviska pléna Ústavního soudu publikovaného pod č. 477/2005 Sb. Uzavírá, že dovolání je nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl. Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce