22 Cdo 1032/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1032/2024-489 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 271/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, se ve výrocích III až IX ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 20 C 271/2018-385, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), kterému uložil povinnost vyplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu 207 000 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). 2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí zohlednil též uplatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na jeho úkor tím, že na základě neplatné nájemní smlouvy bez souhlasu žalobce přenechával k užívání třetím osobám část společné nemovitosti za částku 6 000 Kč měsíčně; žalobce se jako rovnodílný spoluvlastník domáhal zaplacení poloviny uvedené částky. Celkem žalovaný takto získal 123 000 Kč, tuto částku však soud snížil o 6 000 Kč, neboť rovněž žalobce po dobu dvou měsíců inkasoval za přenechání užívání části nemovitosti 12 000 Kč, z toho byl podle soudu povinen vydat polovinu žalovanému. Neplatnost smlouvy spatřoval soud v tom, že zněla na pronájem spoluvlastnického podílu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu 330 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci „z titulu vydání bezdůvodného obohacení“ 129 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV – VIII) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok IX). 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že reálné rozdělení společné věci není dobře možné, odkázal také na úvahu soudu prvního stupně, že podmínka reálné dělitelnosti není naplněna pouhou faktickou možností a technickou proveditelností, ale také funkčním opodstatněním rozdělení. Připomněl hledisko výše nutných nákladů na rozdělení věci, snížení hodnoty nově vzniklých věcí a potřebu zabývat se nejen rozdělením pozemku, ale také stavby. Uvedl, že skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně umožňují učinit závěr o tom, že rozdělení společné věci není dobře možné, i bez zpracování znaleckého posudku k technické možnosti rozdělení. O nemožnosti dobře možného reálného rozdělení nemovitostí v daném případě svědčí samotný její charakter, jak je zcela jednoznačně zřejmý ze znaleckého posudku zpracovaného za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitostí, jakož i z místního šetření provedeného soudem prvního stupně. Dům je koncipován jako jednogenerační, je napojen pouze na síť elektrické energie, od vodovodní a plynovodní sítě je stavba odpojena, zdrojem vody pro objekt je v současnosti studna. Odpadní vody jsou svedeny do trativodu. Dům je zejména ve vnitřní části ve velmi špatném technickém stavu, jeho pravá část z čelního pohledu z ulice je zcela v neobyvatelném stavu a i z laického pohledu je zcela zřejmé, že tato část by bez velkých finančních nákladů nemohla sloužit k bydlení. Náklady by si vyžádalo i vybudování dělicí stěny mezi nemovitostmi, přičemž tímto rozdělením by zcela došlo k zamezení průjezdu z ulice do zahrady za domem. V současné době je sice průjezd zahrazen výstavbou koupelny a WC, jak vyplývá z fotodokumentace založené ve spise, nicméně z této přístavby je zřejmé, že se jedná o zcela nevhodné umístění, neodborně provedené a samotnou nemovitost i z laického pohledu spíše znehodnocující než zhodnocující. Poukázal také na tvar a celkovou výměru pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, která činí 448 m2, reálným rozdělením by tak došlo k vytvoření dvou úzkých nemovitostí a stejně tak dvou malých pozemků za samotným domem, přičemž by došlo nejen ke ztížení průchodu na pozemek za domem, ale vedlo by to nepochybně k znehodnocení celé nemovitosti jako celku, neboť by došlo k vytvoření dvou zcela neplnohodnotných nemovitostí, které by nemohly být adekvátně využívány k bydlení. Odvolací soud dodal, že „žalovaný sice poukazoval na to, že otázka reálného dělení nemovitosti nebyla znalecky zkoumána, nicméně sám nepřišel v průběhu celého řízení se žádným návrhem dobře možného reálného dělení nemovitostí a ani s představou, jak by si toto reálné dělení nemovitosti představoval a jak by měly nemovitosti nadále po jejich reálném rozdělení fungovat a jak by měly být využívány.“ 5. K uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud uvedl, že ten na vypořádací podíl započíst nelze, rozhodl o něm proto samostatným výrokem. Uplatněný nárok považoval „co do jeho základu“ za důvodný, neboť „jestliže žalovaný bez souhlasu žalobce a v důsledku toho na základě neplatné nájemní smlouvy pronajímal, byť pouze část vypořádávaných nemovitostí třetím osobám a za tento ‚pronájem‘ nemovitostí inkasoval měsíčně nájemné ve výši 6 000 Kč, je třeba ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že se takto na úkor žalobce obohacoval o polovinu obdržené částky 6 000 Kč, tedy o částku 3 000 Kč měsíčně. Stejně tak i žalobce na dobu dvou měsíců ‚pronajal‘ bez souhlasu žalovaného část nemovitostí panu K. za celkově obdrženou částku 6 000 Kč, přičemž i tato dohoda uzavřená mezi žalobcem a panem K. je neplatná.“. Uvedl dále, že není namístě posuzovat, zda žalovaný užíval formou pronájmu třetí osobě nemovitosti nad rámec své ideální poloviny, neboť část poskytnutá žalobcem panu K. byla fakticky v neobyvatelném stavu a navíc ani není zřejmé, v jakém rozsahu užívá pan K. nemovitosti za domem, včetně zahrady. Uzavřel, že „je tedy zcela spravedlivé vycházet ze skutečnosti, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval o polovinu nájemného, které inkasoval na základě neplatné nájemní smlouvy od V. K.“. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 7. Dovolatel především tvrdí, že soudy pochybily, když k posouzení otázky, zda spornou nemovitost lze reálně dělit, nepřibraly soudního znalce, což je v rozporu se zprávou „Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 20/1980 civ.“. Odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu k dělitelnosti nemovitosti (sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, 22 Cdo 2417/2008, 22 Cdo 2568/2003, 22 Cdo 3533/2007, 22 Cdo 1618/2007, 22 Cdo 629/2004, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 586/2017 a 22 Cdo 2163/2006), k použitelnosti judikatury k vypořádání spoluvlastnictví podle předchozí právní úpravy (sp. zn. 22 Cdo 3105/2014) a závaznému pořadí způsobů vypořádání a prioritě reálného dělení (sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, 22 Cdo 1618/2015 a 22 Cdo 1942/2016) a zdůrazňuje, že reálným rozdělením nemovité věci se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci geometrického plánu. 8. Dovolatel nalézacím soudům rovněž vytýká, že vůbec neřešily otázku vlivu rozdělení pozemku na jeho cenu, nerespektovaly prioritu reálného dělení a možností reálného dělení se řádně nezabývaly. Domnívá se, že rovněž při posuzování otázky dělitelnosti přihlédl odvolací soud k probíhajícímu trestnímu řízení, a dovodil z něj (podpůrně, avšak zcela nepřiléhavě) závěry v rozporu se zásadou presumpce nevinny (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3468/2008). S odkazem na rozhodn