22 Cdo 1061/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1061/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1061/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1061.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobrá víra Vydržení Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 134 obč. zák. § 129 odst. 1 obč. zák. § 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 1. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 133/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1061/2022-226 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovaným: 1) P. D., narozenému XY, bytem XY a 2) M. F., narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 49/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, se zamítá. III. Žalobce je povinen nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Schinnenburgové, advokátky se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 18 C 49/2021-127, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 36 Co 241/2021-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nadto uvádí, že napadené rozhodnutí trpí i dalšími vadami, které měly zřejmě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné právní posouzení věci shledává žalobce zejména při posuzování dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy a současně při platné právní úpravě dané zákonem č. 88/1947 Sb. Namítá, že odvolací soud tím, že potvrdil závěr o vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3208/2011, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018 či sp. zn. 22 Cdo 3318/2008 a další). V tomto rozsahu, konkrétně v posouzení, zda byli žalovaní a jejich právní předchůdci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, rovněž považuje napadené rozhodnutí za neúplné, a tudíž nepřezkoumatelné. Nadto dodává, že odvolací soud rozsudek odvolacího soudu vydal v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Dále se žalobce dovolává ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že odvolací soud nerespektováním podstaty tohoto ustanovení, jakož i judikatury Nejvyššího soudu, se „dopustil“ nesprávného právního posouzení věci. Nad rámec „hlavní argumentace, o kterou opírá své dovolání“, žalobce rovněž zdůrazňuje, že je od 24. 5. 1991 oprávněným držitelem pozemku včetně předmětného domu, přičemž v případě pochybností o jeho vlastnickém právu lze argumentovat tím, že žalobce k předmětnému domu vlastnické právo vydržel, a to přinejmenším mimořádně ke dni 1. 1. 2019. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Současně namítají, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., žalobce předmětný pozemek nevydržel, a není proto ve věci aktivně legitimován. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce posouzení dobré víry žalovaných a jejich právních předchůdců jakožto podmínky vydržení předmětného domu: Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti – viz § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud zpochybní otázku existence dobré víry drži