22 Cdo 1062/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1062/2020 citace  Název judikátu:oprávněná držba Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2020 Spisová značka:22 Cdo 1062/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1062.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Držba Vydržení Stavba neoprávněná Dotčené předpisy:§ 116, § 145, § 566 odst. 2 předpisu č. 141/1950Sb. § 132a odst. 1, § 135a, předpisu č. 40/1964Sb. § 417 - 419 předpisu č. 946/1811Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1062/2020-662 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 828/151, proti žalovanému D. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 77/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) poté, co jeho předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 5 C 77/2012-510, uložil žalovanému povinnost odstranit na vlastní náklady stavbu postavenou na pozemku žalobců p. č. XY, v obci XY a katastrálním území XY, do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. 5 C 77/2012-569, opravil označení pozemku na pozemek „žalobkyně p. č. XY“. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). Soud prvního stupně nejprve zkoumal, zda stavba žalovaného je postavena na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Zjistil, že V. a M. Č. (předchůdci žalovaného) nabyli trhovou smlouvou z 2. 9. 1911 usedlost č. p. XY ve XY, k. ú. XY, tvořenou (mimo jiné) pozemky st. p. č. XY, p. č. XY a XY (celkem 14 pozemků). Trhovou smlouvou z 20. 4. 1933 prodali manželům J. a M. B. (předchůdcům žalobkyně) z této usedlosti celkem 5 pozemků (žádný nebyl stavebním), z toho z výše uvedených jen pozemky p. č. XY, zahrada, a p. č. XY, role, které byly následně odepsané z vložky pozemkové knihy č. XY a zapsané do vložky č. XY. Po smrti V. Č. (XY) byla pozůstalost odevzdána usnesením soudu z 25. 11. 1933 M. Č., XY bylo do pozemkové knihy vyznačeno, že na st. p. č. XY byl zbořen dům, označení domu č. p. XY bylo vymazáno a pozemek byl označen jako spáleniště. Po smrti M. Č. (15. 10. 1958) bylo potvrzeno usneseními státního notářství z 30. 1. 1986 a ze 14. 5. 1986 nabytí vlastnictví (mimo jiné) pozemku st. p. č. XY, spáleniště, vnukovi J. Š., jemuž byl pozemek vydán k užívání JZD Mírová pod Kozákovem na základě souhlasu z 22. 3. 1989. Dne 1. 9. 1989 mu bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby na stavbu rekreačního domku na p. č. XY, zbořeniště, 198 m², v k. ú. XY, na základě doložení vlastnictví pozemku výpisem z evidence nemovitostí. Přípisem ONV Semily z 21. 9. 1989 bylo doporučeno J. Š. jednání se S. a předložení jim dokladů o nabytí vlastnictví st. p. č. XY. Dne 11. 11. 2010 byl J. Š. jako stavebníkovi vydán souhlas s provedením ohlášené stavby rodinného domku včetně přistavěné kolny, domovního vedení elektro a žumpy, na tomto pozemku. Dne 8. 3. 2011 oznámil katastrální úřad, že opravil zákres vlastnické hranice mezi stavební parcelou č. XY – zastavěná plocha a zbořeniště, 198 m², a pozemkovou parcelou č. XY - zahrada, 291 m². Po smrti J. Š. v průběhu řízení (v roce 2013) se jeho nástupcem stal žalovaný. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení soud zjistil, že stavba ve skutečnosti stojí na pozemku p. č. XY, neboť zobrazení stávající situace v mapě a v reálu nasvědčuje tomu, že v katastrální mapě je chyba výrazně překračující povolené odchylky. K vydržení pozemku pod stavbou žalovaným a jeho předchůdci nedošlo, neboť podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále též „OZO“), nesplnili předchůdci podmínku řádné držby po stanovenou dobu, v letech 1959-1960 pozemky p. č. st. XY a p. č. XY užíval otec svědka B., následně s nimi hospodařilo jednotné zemědělské družstvo (dále „JZD“) a v roce 1989 byla dobrá víra J. Š. narušena sdělením ONV. Na rozhodování o odstranění stavby použil dosavadní právní předpisy a vzhledem k tomu, že otec žalovaného ve výstavbě pokračoval i poté, co bylo zřejmé, že staví minimálně částečně na cizím pozemku, neshledal soud důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by stavba neměla být odstraněna. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 21 Co 10/2019-632, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I odst. první), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok I odst. druhý, výrok II) i nákladech řízení státu (výrok I odst. třetí). Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně z listinných důkazů a s právním závěrem, že pozemek nevydržel otec žalovaného z důvodu nesplnění vydržecí doby pro narušení dobré víry v září 1989. Po zopakování dokazování výpověďmi svědků J. C. a J. B. na místě samém však dospěl k závěru, že sporný pozemek vydržela již M. Č., neboť s manželem po uzavření trhové smlouvy z 20. 4. 1933 vycházeli z toho, že jsou nadále vlastníky pozemku p. č. st. XY a zbytků po vyhořelém domě č. p. XY, které se, jak se ukázalo až znaleckým posudkem, ve skutečnosti nacházely na pozemku p. č. XY. Tuto parcelu tak i po převodu užívali prostřednictvím zbytků domu č. p. XY (zbořeniště), k němuž nadále měli vlastnický vztah, a to přesto, že se po smrti manžela M. Č. odstěhovala nejprve do místa nedaleko spáleniště a po roce 1945 do pohraničí. Její držba nebyla ničím přerušena do vypršení vydržecí doby 1. 1. 1961. Výpovědí svědka J. C. bylo prokázáno, že od roku 1953 do výstavby nového domu byly zbytky původního domu v místě, kde se nachází nový dům. To připustil i svědek J. B. M. Č. tedy spornou část pozemku pod domem vydržela, nikoli podle OZO, za nějž pozemek držela pouze 18 let, nýbrž za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 1951, když desetiletá vydržecí doba podle toho zákona začala plynout jeho účinností a uplynula 1. 1. 1961. Žalobkyně vlastníkem sporné části pozemku být nemůže, její žalobě na odstranění stavby proto vyhovět nelze. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek v celém rozsahu a navrhla jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Na žalovaném bylo prokázat vydržení pozemku, když jiný právní důvod pro umístění stavby na pozemku žalobkyně p. č. XY nebyl prokázán. Závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalovaného užívala spornou část pozemku pouze prostřednictvím zbořeniště, neboť se z místa před uplynutím vydržecí doby odstěhovala a na dobu několika desítek let je zcela opustila, se rozchází s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když takto specifikovaná držba bez jakýchkoliv jiných projevů faktického ovládání věci nemůže dle zákona vést k vydržení, neboť se ve skutečnosti o držbu nejedná (zde poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 204/2013). Pouhým umístěním zbytků stavebního materiálu na nemovitosti předchůdkyně žalovaného nemohla nemovitost fakticky ovládat. Zbořeniště nebylo samostatnou věcí v právním smyslu. Vyhořením dům zanikl, zbořeniště se stalo součástí pozemku a vlastnické právo k němu náleželo právním předchůdcům žalobkyně, nikoli žalovaného. Ohledně zániku domu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2125/2000, usnesení sp. zn. 22 Cdo 4823/2007 a sp. zn. 20 Cdo 931/99. Navíc nebylo řádně prokázáno, že by se zbytky shořelého domu č. p. XY skutečně nacházely v místě, kde se nyní nachází stavba, jejíž odstranění je požadováno. Svědecké výpovědi jako dostatečný důkaz takové skutečnosti nemohou sloužit a navíc se neshodují. Odkázala na výpověď svědka J. B., dle nějž předchůdci žalovaného prodali pozemky předchůdcům žalobkyně až po požáru jejich domu, místo po prodeji opustili a vrátili se až v 80. letech 20. století. Spornou část pozemku včetně spáleniště jako vlastní užívali předchůdci žalobkyně až do přenechání do užívání místnímu JZD. Ohledně d