22 Cdo 1120/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1120/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 8. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1120/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1120.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Vypořádání SJM Právo na spravedlivé soudní řízení Dotčené předpisy:čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:24. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1120/2025-1737 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. J., zastoupeného Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalované I. L., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 339/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 Co 286/2021-1713, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, se ruší a věc se Krajskému soudu v Brně vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 47 C 339/2014-1361, přikázal ze zaniklého společného jmění žalobce a žalované do výlučného vlastnictví žalobce věci specifikované ve výrocích I-III, do výlučného vlastnictví žalované věci specifikované ve výrocích IV a V, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání vypořádacích podílů 24 276 261 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII-IX). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 37 Co 286/2021-1698, ve znění usnesení ze dne 7. 2. 2025, č. j. 37 Co 286/2021-1713, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílu 23 096 261 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. Odvolací soud přistoupil k novému znaleckému ocenění „podnikatelské činnosti žalobce“, na základě kterého vyšel z nižších sum ocenění, než soud prvního stupně, což promítl do výše vypořádacího podílu jeho snížením o polovinu zjištěného rozdílu. K ostatním námitkách odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, který provedené důkazy podrobně hodnotil. K výslechu syna účastníků jako svědka dodal, že ten byl sice stíhán za fyzické napadení žalobce, z odsuzujícího rozsudku však neplyne, že by k útoku došlo v souvislosti se svědeckou výpovědí či skutečnostmi, které v ní uváděl, tento výslech byl navíc proveden ještě před útokem. Odvolací soud neshledal důvody pro jiné hodnocení jakéhokoli jiného důkazu provedeného před soudem prvního stupně a “v konečném důsledku pak ani pro jiné právní závěry, než které soud I. stupně učinil a to včetně (ne)použití disparity v rámci samotného vypořádání. I tyto závěry byly soudem I. stupně řádně odůvodněny a odvolací soud se s nimi ztotožňuje a na ně pro stručnost odkazuje.“ 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2946/16 a II. ÚS 1842/12 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 3332/2015 a 22 Cdo 1629/2024) v otázce standardů odůvodnění soudního rozhodnutí, tedy zda je možné v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pouze paušálně odkázat na úvahy soudu prvního stupně, aniž by byly dovolací námitky jakýmkoli (byť krátkým) způsobem vypořádány či aby bylo vůbec zjistitelné, zda o těchto námitkách odvolací soud rozhodoval. 6. Dovolatel uvádí konkrétní námitky uplatněné v odvolání, se kterými se odvolací soud vypořádal pouze odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se tak podle názoru dovolatele odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3655/2009, 30 Cdo 3155/2011, 30 Cdo 1257/2018 nebo 24 Cdo 2221/2023, podle kterých zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Dodává, že nedostatečné odůvodnění se promítá i do ztížené možnosti napadnout materiální závěry odvolacího soudu dovoláním, jelikož z rozhodnutí se vůbec nepodává, jaké úvahy vlastně odvolací soud k rozhodnutí vedly. 7. Za nesprávně právně posouzenou považuje dále v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou právní otázku, zda se použije § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) také na vnosy ze společného jmění manželů (dále jen „SJM“) vynaložené na majetek nenáležející do SJM, ke kterému mají oba manželé spoluvlastnický podíl v rozdílné velikosti. Žalovaná v řízení argumentovala tím, že za rekonstrukci rodinného domu na XY zaplatila minimálně 2 764 817 Kč, žalobce namítal, že je třeba zohlednit, že žalovaná má ¾ spoluvlastnický podíl, žalobce jen ¼. Soud prvního stupně vnos nezohlednil, neboť byl učiněn ve prospěch spoluvlastnictví, zhodnocen tak byl společný majetek. Pokud tento závěr odvolací soud bez dalšího (odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) převzal, nevypořádal se s touto otázkou správně. 8. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Otázka, zda je třeba při vypořádání SJM zohlednit to, co bylo vynaloženo ze SJM na majetek v nerovnodílném spoluvlastnictví manželů, přípustnost dovolání nezakládá. K odvolací námitce týkající se prostředků vynaložených ze SJM účastníků na nemovitost na XY, které byla žalovaná spoluvlastníkem s ideálním podílem ¾ a žalovaný spoluvlastníkem s ideálním podílem ¼, se odvolací soud výslovně nevyjádřil, zřejmě tak neshledal důvody pro jiné právní posouzení, než které učinil soud prvního stupně a na které odkázal, stejně jako na skutková zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. 13. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2529/2021;rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dvou či více důvodech, z nichž by každý sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, pak výsledek nalézacího řízení nemůže ovlivnit