22 Cdo 1211/2011 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1211/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2011 Spisová značka:22 Cdo 1211/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1211.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Banky Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 1 odst. 4 předpisu č. 22/1992Sb. § 132 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1211/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České národní banky, se sídlem v Praze, Na Příkopě 28, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 17/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. května 2010, č. j. 12 Co 570/2008-110, takto: I.  Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2008, č. j. 12 C 17/2002-80, ve výroku I. zastavil řízení „ohledně 1. žalovaného Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního se sídlem v Praze“, ve výroku II. zamítl „proti 2. žalovanému ČR – Ministerstvu financí se sídlem v Praze a 3. žalovanému ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Územní pracoviště Ústí nad Labem, žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem těchto nemovitostí: stavba čp. 688 na st.p.č. 2707/1, garáž bez čp/če na st.p.č. 2707/2, st.p.č. 2707/1, st.p.č. 2707/2, st.p.č. 2676/1, st.p.č. 2676/2, všechny zapsány na listu vlastnictví č. 1593 pro katastrální území Ústí nad Labem u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Ústí nad Labem“, a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně opírala vlastnické právo k nemovitostem o sukcesi do práv své předchůdkyně - Státní banky československé (dále též jen „SBČS“). Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že k 1. 2. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé, byl stav zápisu sporných nemovitostí shodný s dnešním potud, že vlastnické právo bylo a je zapsáno pro stát – Českou republiku s tím, že do 31. 12. 1992 bylo zapsáno právo hospodaření pro SBČS, nyní je zapsáno právo hospodaření pro žalobkyni. Uvedl, že v době od vydání zákona č. 31/1950 Sb., o Státní bance československé, byla ústřední banka právnickou osobou, která hospodařila s majetkem státu. Ze žádného ustanovení zákona č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé, ani ze zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále též jen „ČNB“), nevyplývá, že majetek státu, s nímž do 31. 12. 1992 hospodařila právní předchůdkyně žalobkyně, tj. Státní banka československá, po tomto datu přešel do vlastnictví žalobkyně. Ze znění § 1 odst. 4 (v rozsudku uveden omylem „§ 6 odst. 4“) zákona č. 6/1993 Sb. v platném znění soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně hospodaří s majetkem, který jí stát svěřil, tedy s majetkem státu; pokud by zákonodárce chtěl vyjádřit, že jde o přechod majetku na žalobkyni, použil by jinou terminologii. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve věci samé zamítl (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právními závěry. Předmětem sporu jsou nemovitosti, jejichž vlastníkem byl – to je mezi stranami nesporné - do roku 1992 stát s tím, že právo hospodaření k tomuto nemovitému majetku měla Státní banka československá. Žalobkyně v řízení neprokázala existenci právních skutečností, které by zakládaly její vlastnictví k daným nemovitostem. Její tvrzení, že ke dni 1. 2. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 22/1992 Sb., přešel majetek státu, se kterým do té doby hospodařila Státní banka československá, do jejího vlastnictví, nemá oporu v zákoně, který výslovně přechod státního vlastnictví na banku neupravuje a nelze jej ani dovodit. Argumentace žalobkyně svědčí pouze o kontinuitě ústřední banky státu v letech 1990 až 1993 a o právní subjektivitě žalobkyně, která není sporná. Po změně společenských vztahů v roce 1989 byly věci ve vlastnictví státu převáděny, příp. přecházely na jiné subjekty způsobem stanoveným výslovně zvláštním zákonem, a to zejména zákonem č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Z žádného ustanovení těchto zákonů přechod, případně převod vlastnictví věcí státu na SBČS (resp. ČNB) nevyplývá. Odvolací soud tedy dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru o nedůvodnosti žaloby; přesto napadené rozhodnutí změnil, jelikož soud prvního stupně pochybil, pokud v řízení jednal na straně žalované s několika „účastníky“. Je-li jako účastník řízení označen stát, pak jde vždy jen a pouze o jediného účastníka, jehož jménem jedná příslušná organizační složka. Za stát však může před soudem vystupovat ve věci týkající se jednoho nároku jen jedna jeho organizační složka. Označila-li žalobkyně tři organizační složky státu, pak měl soud prvního stupně objasnit, která z označených složek je ve věci příslušná vystupovat za stát,  a jen s ní dále v řízení pokračovat. Odvolací soud proto vyšel z ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, s tím, že v této věci je příslušný za stát vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Proti státu, jehož jménem jedná tato organizační složka,  pak odvolací soud žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že její vlastnictví k nemovitostem, se kterými hospodaří, vyplývá ze zákona č. 22/1992 Sb., o Státní bance československé (SBČS), jelikož k 1. 2. 1992 došlo ze zákona k přechodu majetku státu, se kterým SBČS do té doby hospodařila, do jejího vlastnictví. Tento zákon je tedy právním titulem přechodu veškerého majetku státu, s nímž do 1. 2. 1992 (nabytí účinnosti zákona č. 22/1992 Sb.) hospodařila SBČS, na ni samotnou. V § 1 citovaného zákona je uvedeno, že SBČS má v majetkoprávních vztazích při nakládání s vlastním majetkem postavení podnikatele; odporuje logice, aby zákonodárce upravil kritéria pro nakládání s vlastním majetkem centrální banky, aniž by jí jakýkoli takový majetek zamýšlel svěřit. Potvrzení postavení ústřední banky jako subjektu vlastnicky plně odděleného od státu bylo obsaženo i v ústavním zákoně č. 143/1968 Sb., o československé federaci, (článek 14), s účinností od 29. 10. 1992. Ústavní zákon č. 541/1992 Sb. pak rovněž vycházel z majetkové suverenity SBČS. ČNB, která se od 1. 1. 1993 řídí zákonem č. 6/1993 Sb., se jako právní nástupce bývalé SBČS stala na základě § 54 tohoto zákona svrchovaným vlastníkem majetku SBČS. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že majetek, se kterým ČNB disponuje, má odlišný režim, pokud jde o majetek držený jejími právními předchůdkyněmi do 1. 2. 1992, se kterým podle názoru soudu pouze hospodaří; majetek nabytý teprve po tomto datu je jejím vlastnictvím. S tímto názorem ovšem dovolatelka nesouhlasí, neboť zcela odporuje koncepci majetkového postavení centrální banky a vytváří prakticky těžko vyložitelnou a aplikovatelnou konstrukci dvojího majetku v dispozici ČNB. Faktickou neexistenci takové konstrukce podporuje i fakt, že právní řád nikde neobsahuje pravidla pro tento režim, a to jak v oblasti nakládání s majetkem státu, tak v oblasti účetnictví. Zákon č. 22/1992 Sb., se stal právním titulem pro vstup SBČS do vlastnických práv s tím, že následující právní úprava (rozdělení federace) tento fakt respektovala a vycházela z něj. Dovolatelka tedy vytýká soudům obou stupňů, že předmětnou věc neposoudily v kontextu s právním řádem; navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.   Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Rozhodnutí odvolacího soudu je po obsahové stránce rozhodnutím potvrzujícím, takže dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na které se dovolatelka odvolává, přípustné není. Nejvyšší so