22 Cdo 1248/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1248/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 1248/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.1248.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Solidarita věřitelů Správa (správce) společné věci (o. z.) Bezdůvodné obohacení Pohledávka Dotčené předpisy:§ 1127 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1116 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1126 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1121 předpisu č. / Sb. ve znění od 01.01.2014 § 2991 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1115 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1117 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1128 odst. 1 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1129 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 1877 o. z. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:16. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1248/2025-218 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalovanému R. V., zastoupenému JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení 258 920,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 248/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2025, č. j. 20 Co 536/2024-135, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. 11. 2024, č. j. 4 C 248/2024-120, přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) řízení, kterým se žalobce domáhá zaplacení dlužného nájemného a bezdůvodného obohacení za užívání jeho pozemků, a to do doby pravomocných skončení řízení o dodatečném projednání dědictví včetně ideální poloviny předmětných pozemků. Přerušení odůvodnil tím, že výsledek dědického řízení sice nemá vzhledem k § 1127 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vliv na aktivní věcnou legitimaci žalobce, podle § 1128 o. z. by však podání žaloby mělo předcházet rozhodnutí většiny spoluvlastníků a jejich předchozí vyrozumění, jinak žalobci nesvědčí právo prevence podle § 1877 o. z. a může po žalovaném žádat plnění pouze do výše svého podílu. Pravomocnými rozhodnutími v dědických řízeních bude teprve určeno, kdo a v jakém rozsahu je spoluvlastníkem předmětných pozemků a bude možné posoudit důvodnost žalobcova nároku. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 2. 2025, č. j. 20 Co 536/2024–135, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalovaného na přerušení řízení zamítl. 3. Odvolací soud vyšel z toho, že podle § 1127 o. z. jsou z právního jednání týkajícího se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně a podle § 1877 o. z. je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první. Odkázal rovněž na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3039/2021 a judikaturu tam citovanou. Dodal, že Nejvyšší soud sice tyto závěry učinil ve vztahu k § 513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinnému do 31. 12. 2013, není však rozumný důvod k tomu, aby se neuplatnily i ve vztahu k obdobně znějícímu § 1877 o. z. Žalující spoluvlastník se tak může domáhat dlužného plnění za užívání pozemků bez ohledu na výši svého spoluvlastnického podílu. Spoluvlastník, který ve smyslu § 1877 o. z. uplatnil pohledávku jako první, vystupuje navenek vůči třetím osobám (dlužníkům) jako věřitel jediný (reprezentující všechny spoluvlastníky), vnitřní poměr mezi spoluvlastníky přitom zůstává zachován, a přijme-li tedy věřitel plnění ve větším rozsahu, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, mohou vůči němu uplatnit ostatní spoluvlastníci regresní nárok. Důvod pro přerušení řízení proto neshledal. II. Dovolání 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a ve kterém uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena právní otázka, zda podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí (pozemků) bez právního důvodu představuje jednání, které spadá pod společnou správu věci ve smyslu § 1128 o. z., ke kterému je třeba souhlasu ostatních spoluvlastníků, resp. zda opominutí některého ze spoluvlastníků má za následek ztrátu věřitelské solidarity ve smyslu § 1877 o. z. z toho důvodu, že podání žaloby bez souhlasu opominutého spoluvlastníka má za následek neúčinnost takového jednání vůči opominutému spoluvlastníku. Za právní otázku, kterou by měl s ohledem na § 1128 odst. 2 o. z. řešit dovolací soud jinak, než tomu bylo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, považuje otázku solidarity spoluvlastníků při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 6. Namítá, že Městský soud v Praze odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, který se však týká primárně předchozí právní úpravy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který sice v § 513 obsahoval v zásadě stejné pravidlo, jako je uvedeno v § 1877 o. z., avšak předchozí právní úprava neobsahovala žádnou ochranu opominutého spoluvlastníka tak, jak ji nyní obsahuje § 1128 o. z. Dovolacímu soudu rovněž vytýká, že není též patrné, jak dospěl k závěru, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje rozhodnutí o společné správě věci ve smyslu § 1128 o. z. 7. Podle názoru dovolatele podání předmětné žaloby naopak představuje právní jednání v rámci společné správy věci. K tomu, co je třeba rozumět správou společné věci, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3948/2007, 22 Cdo 2918/2005 a 22 Cdo 1300/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4223/18. Poukazuje též na komentář k občanskému zákoníku naznačující odklon od pojetí, podle něhož jsou spoluvlastníci při uplatňování odpovědnosti za bezdůvodné obohacení získané užíváním jejich věci solidárními věřiteli, a má za to, že naznačený odklon od dosavadní rozhodovací praxe týkající se solidarity spoluvlastníků je odůvodněn právě úpravou ochrany opominutého spoluvlastníka v § 1128 odst. 2 o. z. 8. Vydání bezdůvodného obohacení v penězích představuje dělitelné plnění, kdy vzhledem ke skutečnosti, že zde absentuje dohoda spoluvlastníků, resp. druhý spoluvlastník byl (úmyslně) opominut žalobcem, nemůže se žalobce následně dovolávat věřitelské solidarity dle § 1877 o. z. s argumentem, že vůči třetím osobám spoluvlastníci vystupují společně a nerozdílně dle § 1127 o. z. 9. Žalovaný se tak v návaznosti na shora předestřené argumenty domnívá, že opominutí spoluvlastníka (L. Ž.) má za následek neúčinnost právního jednání vůči opominutému spoluvlastníkovi a v konečném důsledku ztrátu věřitelské solidarity, které se žalobce dovolává. 10. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 14. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které získala třetí osoba užíváním věci ve spoluvlastnictví, je projevem správy společné věci, a zda i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb