22 Cdo 1286/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1286/2024-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobce M. R., zastoupeného JUDr. Ivanou Schönovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Chvalšinská 236, proti žalovanému Z. Š., zastoupenému JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 395/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 2023, č. j. 5 Co 513/2023-233, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Českém Krumlově náklady dovolacího řízení žalobce ve výši 2 420 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou určení vlastnického práva k nemovitostem. I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se domáhal určení, že je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, neboť v řízení o rozvod manželství s J. R. uzavřel 26. 2. 2001 dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“) pro dobu po rozvodu, přestože v té době trpěl závažnou duševní chorobou, která jej činila neschopným k jejímu uzavření. Pro absolutní neplatnost takto uzavřené dohody k vypořádání SJM nikdy nedošlo a nemovitosti po třech letech od zániku SJM připadly na základě zákonné domněnky do podílového spoluvlastnictví žalobce a J. R. Obrana žalovaného (bratr J. R., jemuž v roce 2018 J. R. nemovitosti darovala) spočívá v tom, že J. R. nemovitosti vydržela, neboť při uzavírání dohody o vypořádání SJM neměla důvod pochybovat o svéprávnosti žalobce. 2. Okresní soud v Českém Krumlově (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 12. 2022, č. j. 7 C 395/2020-192, určil, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny jednotky č. XY – byt, vyčleněné v budově XY č. p. XY, bytový dům na parcele č. XY, včetně podílu na společných částech domu a pozemku ve výši 7587/174247, vše v k. ú. a obci XY, okres XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a nákladech řízení vynaložených státem (výrok III). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2023, č. j. 5 Co 513/2023-233, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil, změnil pouze nákladový výrok II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Vymezil právní otázky, o nichž tvrdí, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o následující právní otázky: a) „Zda držitelka jedná v omluvitelném omylu podle putativního právního titulu, pokud bez dalšího nepozná, jako laik, že osoba, u níž byla diagnostikována paranoidní schizofrenie s obsedantně kompulzivní symptomatikou, není schopna smysluplně uzavřít smlouvu, neboť tato nemoc by založila neplatnost jejího jednání a že se nejedná o přechodnou duševní poruchu zhrzeného manžela ve stavu silné úzkosti a paniky v důsledku rozvodu; v jakém jednání měla spočívat její investigativní aktivita držitele, aby jednala v omluvitelném omylu a dokázala rozlišit situaci, že se u žalobce právě jedná o psychické onemocnění s následkem neplatnosti jednání.“ b) „zda lze považovat pravomocný rozsudek o rozvodu manželství k utvrzení dobré víry držitelky o platnosti Smlouvy o vypořádání majetkových vztahů a společného bydlení, jako putativního právního titulu, pokud byla dle § 24a písm. a) zákona o rodině podkladem pro rozvod manželství“, c) „zda je okolností zániku dobré víry držitelky, která by objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom, že jí věc nepatří, neznalost rozdílu mezi deliktní a občanskoprávní způsobilostí v řízení přestupkovém a trestním; zda je okolností zániku dobré víry držitelky, jenž by objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom, že jí předmět vydržení nepatří, pokud v opatrovnickém řízení mu byl pro zastupování při jednání u soudu určen opatrovník či pokud žalobce a držitelka ve svých podáních uváděli, že trpí duševní chorobou či pokud se v soudních rozhodnutích objevují zmínky o žalobcově duševní chorobě“, d) „zda je rozhodná faktická dlouhodobá držba nad rámec vydržecí doby v případě posouzení dobré víry držitelky, pro použití ust. § 130 odst. 1 Obč. zák.“ Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1070/2021, sp. zn. 24 Cdo 622/2020, sp. zn. 30 Cdo 822/2012, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, a další) a zmiňuje i nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2000/18 a I. ÚS 544/06. 5. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně. 6. Podle vyjádření žalobce nejsou námitky žalovaného uvedené v dovolání přiléhavé a neodpovídají okolnostem posuzované věci. Základní podmínkou vydržení je dobrá víra, která však u J. R. chyběla od počátku. Byla si vědoma, že žalobce trpí duševní chorobou a musela mít pochybnosti o tom, že je schopen dohodu o vypořádání SJM uzavřít. Navrhla, aby bylo dovolání pro zjevnou bezdůvodnost odmítnuto, případně zamítnuto. III. Přípustnost dovolání Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Z otázek formulovaných žalovaným, jakož i z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalovaný nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku dobré víry a omluvitelného omylu při nabytí vlastnického práva vydržením. 10. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. 11. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. 12. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. 13. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1062/2020, a ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 – tato rozhodnutí, stejně jakož i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaná na www.nsoud.cz]. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po kaž