22 Cdo 1371/2009 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1371/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2011 Spisová značka:22 Cdo 1371/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1371.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 6. 2011 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 08.19.2011IV.ÚS 2487/11doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.odmítnuto10.31.2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1371/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) F. V., b) V. V., zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská č. p. 181, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. se sídlem v Děčíně, Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 40502, IČ: 24729035, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 29, o zaplacení částky 132.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 12 C 66/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2008, č. j. 18 Co 73/2008-656, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2007, č. j. 12 C 66/2004-608, pod bodem I. a III. výroku zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci a) částku 14.800,- Kč a žalobcům společně a nerozdílně částku 110.992,- Kč. Pod body II. a IV. zastavil řízení mezi žalobcem a) a žalovanou ohledně částky 512,- Kč a mezi žalobci a žalovanou co do částky 6.406,-- Kč. Pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 18 Co 73/2008-656, rozsudek soudu prvního stupně pod body I., III., V. a VI. výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolatelé opřeli přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s tím, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně posoudil odlišně otázku „počátku běhu a právní povahy doby pro uplatnění nároku obou žalobců.“ Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána proto, že o změnu rozhodnutí ve věci samé nejde, posoudí-li odvolací soud stejnou právní otázku rozdílně, aniž by to něco měnilo na právech a povinnostech účastníků řešeného právního vztahu. V úvahu tak v dané věci přicházela přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042. Dovolatelé v daném případě žádnou takovou právní otázku neformulovali a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Mají pouze za to, že odvolací soud neposoudil otázku zániku jejich práva na jimi požadovanou náhradu správně, neboť ustanovení § 9 odst. 13 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, nesprávně vyložil. Podle názoru dovolacího soudu však rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci není v rozporu s hmotným právem ani s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Dovolací soud k věci pouze stručně konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na jednoduché aplikaci ustanovení § 9 odst. 13 zákona č. 222/1994 Sb., z něhož odvolací soud dovodil prekluzi nároku žalobců. Jak známo, propadná lhůta plyne nezávisle na okolnostech subjektivního i objektivního rázu a jejím uplynutím (na rozdíl od promlčení) nárok navždy zaniká. Odvolací soud nepochybil pokud na daný případ aplikoval zákon č. 222/1994 Sb. a nikoli právní úpravu předchozí (zákon. č. 79/1957 Sb.), poněvadž to odpovídalo i době, kdy byla ukončena restituce jejich majetku, respektive kdy již nabyli všechny nemovitosti zatížené předmětným zákonným věcným břemenem, a zejména proto, že použití předchozí úpravy nemohlo být pro žalobce příznivější. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Rovněž tvrzenou vadou řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, jednalo-li by se o řešení procesní otázky zásadního významu. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 5780). Žalobci namítaná vada, že soud neprovedl jimi navržené důkazy, takovou procesní otázkou zásadního významu není. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšné žalované náklady, na jejichž náhradu by měla vůči žalobcům právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. května 2011 JUDr. František Balák předseda senátu