22 Cdo 1494/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1494/2025-937 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) N. H. a b) J. H., zastoupených Mgr. Václavem Láskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, proti žalované AUTODROM MOST a.s.,IČO 25419048, se sídlem v Mostě, Tvrzova 5, zastoupené Mgr. Petrem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Petřinách 310/82, o zdržení se obtěžování hlukem, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 13 C 158/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 14 Co 132/2023-, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Václava Lásky na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 3 055 Kč a žalobci b) 2 499 Kč. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 13 C 158/2018-514, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na pozemcích žalované parc. č. XY, XY, XY, XY, XY v katastrálním území XY, pronikajícím na pozemek žalobců parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 14 Co 132/2023-863, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zdržet se obtěžování žalobců hlukem pocházejícím z provozu motocyklů a automobilů na pozemcích žalované parc. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY, v katastrálním území XY, pronikajícím na pozemek žalobců parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, nad míru přiměřenou poměrům (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. Imisi hluku pocházejí z pozemků žalované, na kterých provozuje autodrom, neposuzoval odvolací soud jako imisi privilegovanou ve smyslu § 1013 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) neboť žalobci ani jejich předchůdci neměli možnost se k úřednímu schválení provozu autodromu vyjádřit a jakkoliv jej ovlivnit. Po podrobném doplnění dokazování učinil závěr, že imise hluku z provozu žalované jsou vyšší než v konkrétní druhově srovnatelné lokalitě, provoz areálu autodromu probíhá po většinu dnů během sezóny, která trvá přibližně od dubna až do října, přičemž většinou jde ze strany žalované o rušení v míře vyšší než přiměřené poměrům, v jehož důsledku jsou žalobci podstatně omezeni v užívání svého pozemku k účelům, k nimž se obvykle užívá, zejména k odpočinku a rekreaci, a imise z provozu žalované nepřiměřeně narušují jejich psychickou pohodu. Míru přiměřenou poměrům vymezil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, kterým napadá rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázek hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nesprávně právně posoudil i otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. 6. Má za to, že dovolací soud dosud nerozhodoval „ve věci omezení provozu úředně schváleného autodromu a polygonu ve smyslu § 1013 o. z. včetně otázky, zda a za jakých podmínek lze považovat provoz úředně schváleného autodromu nebo polygonu za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z.“. 7. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil i ohledně úředně schváleného provozu „podobného zařízení“ podle § 1013 o. z., neboť je třeba vyjít ze skutečně relevantního srovnání s jinými lokalitami (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 636/2014). 8. Dovolatelka dále předkládá dovolacímu soudu otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to ve věci posouzení jedné z výjimek, při jejichž naplnění je možné posoudit věc podle § 1013 odst. 1 o. z.“ Uvedla, že se jedná o případ, kdy právní předchůdci žalobců neměli podle názoru odvolacího soudu v letech 1978 a 1979 v řízení o úřední schválení provozu, ze kterého imise pocházejí, postavení účastníka povolovacího řízení, resp. možnost uplatnit námitky proti provozu z důvodu pravděpodobného pochybení správních orgánů. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud tímto vybočil z praxe dovolacího soudu, který v minulosti v obdobných případech výše uvedenou výjimku nespatřoval. 9. Namítá rovněž nesprávnost procesního postupu soudu při provádění dokazování a hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Absence možnosti právních předchůdců žalobců uplatnit námitky při územním a stavebním řízení označila za pouhou hypotézu odvolacího soudu, která nemá oporu v provedeném dokazování. Dodala, že v případě stavby XY v 70. letech minulého století nebylo povinné oznámit zahájení řízení o umístění této stavby (a zahájení stavebního řízení) veřejnou vyhláškou, neboť se nejednalo o žádnou ze staveb citovaných v této souvislosti ve stavebním zákoně č. 50/1976 Sb. Předmětný pozemek žalobců pak nade vší pochybnost není ani sousední nemovitostí a právní předchůdci žalobců navíc nebyli ani s to za minulého režimu cokoliv ohledně schvalování takové stavby ovlivnit ani v případě, že by skutečně nějaké námitky podali. Stav v lokalitě byl žalobcům znám ještě před nabytím vlastnického práva (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11). 10. Odvolací soud nesignalizoval jiný právní názor, než ke kterému dospěl soud prvního stupně, prostřednictvím poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., jeho rozhodnutí proto považuje dovolatelka za překvapivé (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/16, IV. ÚS 233/17, I. ÚS 3477/21 a IV. ÚS 650/23). 11. Nedostatečné odůvodnění nákladového výroku je podle názoru dovolatelky vybočením z rozhodovací praxe dovolacího soudu a vede k nepřezkoumatelnosti rozsudku. 12. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 13. Žalobci považují návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za nedůvodný a dovolání za nepřípustné. Odvolací soud podle jejich názoru posoudil všechny právní otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a na žádné dosud neřešené právní otázce své rozhodnutí nezaložil. Vyjádřili se k uplatněným dovolacím důvodům a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 14. Dovolání není přípustné. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce, kterou dovolatel považuje za dosud neřešenou 17. Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z toho, že dovolací soud dosud nerozhodoval ve věci omezení provozu úředně schváleného autodromu a polygonu ve smyslu § 1013 o. z., včetně otázky, zda a za jakých podmínek lze považovat tento provoz za obtěžující nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. 18. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).