22 Cdo 1565/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1565/2025-597 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) I. K. a b) D. Z., obou zastoupených Mgr. Petrou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 97/4, proti žalovaným 1) J. G., svěřenské správkyni Svěřenského fondu ve prospěch zakladatele a jeho potomků, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, 2) J. K. a 3) P. K., svěřenskému správci Svěřenského fondu ve prospěch zakladatele a jeho potomků, IČO XY zastoupenému Mgr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o ochranu výkonu služebnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 76 C 167/2022, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 8 Co 148/2024-512, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní 1) a 3) jsou povinni zaplatit rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Zelenkové žalobkyni a) 2 295 Kč a žalobci b) 2 295 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali odstranění dvanácti plotových sloupků. Tvrdili, že žalovaní, vlastníci služebného pozemku, umístěním těchto plotových sloupků na služebném pozemku brání průjezdu na panující pozemek. Žalovaní namítali, že žalobci překračují přípustný rozsah výkonu služebnosti a poškozují tím služebný pozemek; proto tam žalovaný 3) se souhlasem žalované 1) sloupky umístil. 2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 76 C 167/2022-393, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 1. 2024, č. j. 76 C 167/2022-414, uložil žalovaným povinnost odstranit z pozemku parc. č. XY v katastrálním území do 3 dnů od právní moci rozsudku plotové sloupky č. 10 až 15 dle jejich zaměření v geodetickém plánu ze dne 5. 8. 2022, č. 220189, vypracovaném Filipem Votrubcem a ověřeném Ing. Janem Ganajem (výrok I.). V části, v níž se žalobci domáhali odstranění sloupku č. 16 a sloupků č. 30-34 tamtéž, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III-V). 3. K odvolání žalovaných 1) a 3) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2024, č. j. 8 Co 148/2024-512, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a V potvrdil, a to výrok I ve znění s výslovným uvedením toho, že geodetický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Soudem zjištěný obsah a rozsah věcného břemene považoval odvolací soud za správný, stejně jako jeho závěr o tom, že výkonu práva odpovídajícího tomuto věcnému břemenu plotové sloupky č. 10-15 brání, a jde tak o neoprávněný zásah do výkonu práva žalobců. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně, který umístění sloupků 10-15 považoval za neoprávněný zásah do práva žalobců z věcného břemene jízdy a chůze, který bude trvat až do odstranění dotčených sloupků. Za správný považoval odvolací soud i další, „zcela svébytný“ důvod, pro který soud prvního stupně žalobě vyhověl, a to zneužití práva ze strany žalovaných 1) a 3), neboť sloupky byly osazeny do míst, kde spíše omezovaly užívání cesty, (včetně osazení jednoho sloupku na cizí pozemek), než aby plnily žalovanými tvrzený účel, tedy vymezení plochy a oddělení vlastnictví. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 3) (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 6. Odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nesprávně právně posoudil rozsah věcného břemene, postupoval vůči účastníkům řízení tendenčně, a založil tak výrazný nepoměr v rovnosti stran, porušil právo žalovaných v otázce aplikace § 150 o. s. ř. a s jejich odvolacími námitkami se dostatečně nevypořádal. 7. Za nesprávné považují rovněž posouzení jejich odvolací námitky týkající se koncentrace řízení (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1538/2006), neboť místní šetření bylo provedeno až po svědectví Josefa Mrvečka, jehož výpověď s tvrzením žalobců nekorespondovala, a to bez opakovaného poučení žalobců. 8. Dále polemizují se zjištěními soudů v nalézacím řízení ohledně rozsahu a obsahu věcného břemene (odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1870/2018, 22 Cdo 2647/2004 a 22 Cdo 60/2008), neboť pro určení rozsahu věcného břemene je stěžejní, k čemu sloužila panující nemovitost a jaký rozsah výkonu práva cesty umožňovala služebná nemovitost (míněno zřejmě v době zřízení věcného břemene – pozn. dovolacího soudu). Poukazují na souvislost otázky nadměrného zatěžování služebného pozemku a zákazu svémocného rozšiřování věcných břemen. Uvádí důvody, které je vedly k instalaci sloupků, dodávají, že i přes jejich existenci těžká technika na služebný pozemek vjížděla a žalobci se odmítli podílet na jeho údržbě. Odvolacímu soudu také vytýkají, že se dostatečně nevypořádal s jejich odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3833/2012. 9. Shrnuli, že soud prvního stupně i odvolací soud se odchýlily od ustálené judikatury k posouzení rozsahu věcného břemene, když sice soud prvního stupně učinil potřebná skutková zjištění, ale posoudil je jako nepodstatná, a žalovaným neposkytl ochranu, přestože pokud nebyl sjednán konkrétní rozsah věcného břemene, platí, že služebný pozemek má být zatěžován spíše méně než více. Dodali, že „to samé pak v zásadě platí pro jakékoli snahy žalovaných č. 1 a č. 3 vymezit rozsah užívání předmětné cesty, kdy soud I. stupně toto posoudil jako zjevné zneužívání vlastnického práva a odvolací soud zcela v rozporu s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně uvedl, že veškeré principy uvedené v rámci judikatury Nejvyššího soudu byly při posuzování rozsahu práv z věcného břemene zohledněny“. 10. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Žalobci ve vyjádření k dovolání označili dovolání za zjevně nedůvodné a účelově podané. Žalovaní zasahují do práva cesty dlouhodobě různými způsoby, v březnu 2025 pak na pozemek umístili nové sloupky. Odkazují na svá vyjádření učiněná v průběhu řízení, neboť rozsáhlá argumentace žalovaných je shodná s argumentací uplatňovanou již před soudem prvního stupně, a vyjádřili se k jednotlivým dovolacím námitkám. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud se při svém rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. 12. Dovolání není přípustné. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 15. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 16. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1