22 Cdo 1624/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1624/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1624/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1624.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 698/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1624/2025-408 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. H. a b) H. M., zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalovaným 1) J. B. a 2) J. B., zastoupeným Mgr. Veronikou Pastorovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1544, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 112/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 1. 2025, č. j. 23 Co 308/2022-360, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2025, č. j. 23 Co 308/2022-376, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 302 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Jaroslava Poláčka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chrudimi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 112/2018-219, povolil nezbytnou cestu přes služebný pozemek parc. č. st. XY ve prospěch panujícího pozemku parc. č. st. XY vše v obci a katastrálním území XY, v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 552-70/2020 ze dne 30. 3. 2021, vypracovaným Ing. Zbyňkem Pilařem; nezbytnou cestu vymezil jako služebnost cesty a stezky tak, že „zahrnuje právo přístupu a příjezdu přes služební pozemek k pozemku panujícímu s tím, že služebnost cesty odpovídá použití pro osobní motorová vozidla osob, které bydlí v domě č. p. XY v XY a výjimečně i pro nákladní motorová vozidla užitá za účelem zásobování nebo dovozu materiálu potřebného pro stavební práce na domě č. p. XY v XY, to vždy v nezbytném rozsahu. Parkování vozidel na služebném pozemku je vyloučeno“ (výrok I). Rozhodl, že služebností stezky a cesty je vázán každý vlastník pozemku parc. č. st. XY a oprávněným ze služebnosti je každý vlastník pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p. XY (výrok II). Žalobcům uložil povinnost za povolení nezbytné cesty zaplatit společně a nerozdílně solidárně oprávněným žalovaným úplatu ve 8 830 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Také rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a nedílnou součástí rozsudku učinil geometrický plán č. 552-70/2020 zpracovaný Ing. Zbyňkem Pilařem dne 30. 3. 2021 (výrok VI.). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 23 Co 308/2022-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 1667/2023-332, rozsudek odvolacího soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud se při řešení otázky určení výše úplaty za povolení nezbytné cesty odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4. V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. 23 Co 308/2022-360, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2025, č. j. 23 Co 308/2022-376, vázán názorem dovolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobci jsou povinni za povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti zaplatit rukou společnou a nerozdílnou solidárně oprávněným žalovaným úplatu 30 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok III), odvolacího řízení (výrok IV) a o nákladech státu (výrok V). II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že odvolací soud se při řešení otázky stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné cesty odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2854/2010), neboť nepřihlédl ke všem kritériím vymezeným judikaturou, zejména pak k negativním důsledkům, které v řízení vyšly najevo, a dostatečně neposoudil újmu, která žalovaným vznikne. Na zjištěný skutkový stav tak nesprávně aplikoval § 1030 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Mají za to, že věcné břemeno lze zřídit pouze za náhradu přiměřenou újmě a poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3247/2008 a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3045/23. V souvislosti s uvedeným nálezem Ústavního soudu také mají za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky vhodnosti situování nezbytné cesty podle § 1029 odst. 2 o. z. Namítají, že k přístupu na pozemek žalobců lze využít i jiný přístup přes lesní pozemek parc. č. XY ve vlastnictví Lesů České republiky, s. p., a že lze nesouhlas Lesů České republiky, s. p. s touto variantou je možné nahradit rozhodnutím soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Podle žalobců není dovolání žalovaných důvodné. Ve svém vyjádření k dovolání poukazují na to, že odvolací soud při stanovení výše náhrady postupoval v intencích pro něj závazného právního názoru vysloveného v rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rovněž nepovažují za vhodnější variantu vedení nezbytné cesty přes lesní pozemek parc. č. XY, neboť cesta by zde teprve musela být zbudovaná. Navíc již v předchozím rozhodnutí dovolací soud tuto variantu jako méně vhodnou vyloučil. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání 7. Dovolání není přípustné. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K námitce, že odvolací soud nesprávně stanovil výši náhrady za povolení nezbytné cesty 10. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku ze dne 25. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 1667/2023-332, vydaném v této věci odkázal na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu řešící kritéria, k nimž by měl soud při stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné cesty přihlédnout. 11. Nejvyšší soud ve shodě se svým předchozím rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 22 Cdo 1667/2023-332, opakovaně uvádí, že stanovení výše náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty podle § 1029 odst. 1 ve spojení s § 1030 odst. 1 o. z. se řídí následujícími pravidly: a) Při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná. b) Je nutno přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek při