22 Cdo 1686/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1686/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2022 Spisová značka:22 Cdo 1686/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.1686.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1686/2021-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně NOVUM-tour, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, M. Macha 1271, IČO: 45280428, zastoupené Mgr. Ing. Josefem Pisakem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1257, proti žalované městské části Praha 5, se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1381/4, IČO: 00063631, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 171/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. února 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 9. 2020, č. j. 28 C 171/2019-64, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 1161/11, podle geometrického plánu č. 2248-5/2019, který vypracoval R. S. dne 16. 5. 2019 a schválil Katastrální úřad pro hlavní město Prahu pod č. PGP-2378/2019-101 (dále též „předmětný pozemek“), oddělený od pozemku parc. č. 1161/1, zapsaného na LV č. 1072, vedeném pro k. ú. Košíře, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ze skutkových zjištění vyplynul závěr, že žalobkyně byla vlastníkem pozemku parc. č. 1161/2 o výměře 198 m2 v k. ú. Košíře od roku 1994. Pozemek prodala v roce 2019. Koupený pozemek parc. č. 1161/2 byl po celou dobu vlastnictví žalobkyně částečně ohraničen oplocením, které pokračuje na sousední pozemek parc. č. 1161/1 žalované. Na pozemku není umístěna žádná stavba. Koupený pozemek žalobkyně po dobu trvání vlastnictví prakticky nijak nevyužívala, pozemek byl téměř po celou dobu volně přístupný, neboť v oplocení jsou nezajištěná vrata sloužící pro vjezd na pozemek. Pozemek sloužil k příležitostnému obývání bezdomovci, parkování cizích vozidel a odkládání odpadků. Podle tvrzení svědka M. zde byla v podstatě černá skládka. Údržbu prováděl příležitostně pouze svědek M. a spočívala v odvozu odpadků a odstranění náletových dřevin. Pozemek žalobkyně sousedí s pozemkem žalované. Geometrickým plánem ze dne 16. 5. 2019 byl z pozemku žalované oddělen předmětný pozemek o výměře 164 m2. Na základě popsaných skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že k vydržení oddělené části pozemku žalované (předmětného pozemku) žalobkyní ve smyslu § 1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), nedošlo, neboť žalobkyně nebyla s ohledem na prokázané skutečnosti v dobré víře, že je vlastnicí předmětného pozemku, jenž představuje 83 % rozlohy koupeného pozemku, přičemž výměru koupeného pozemku bylo možno odhadnout, neboť koupený i předmětný pozemek je přehledný, nejsou ve složitém terénu, nejsou zcela či zčásti zastavěné a oba mají pravidelný tvar obdélníku. Geometrický plán připojený ke kupní smlouvě z roku 1992 jasně vymezoval hranice obou pozemků a obsahoval i ruční zakreslení rozsahu oplocení. Žalobkyně neprokázala, že by ji její právní předchůdce ujistil, že ji prodává celou oplocenou část pozemků, tj. včetně předmětného pozemku. Žalobkyně nadto pozemek téměř nevyužívala, neprováděla ani běžnou a nutnou údržbu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-92, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 2. 2021, č. j. 21 Co 4/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud ve vztahu k možnému řádnému vydržení předmětného pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, uvedl, že držba žalobkyně nebyla řádná ani poctivá. Žalobkyně od samého počátku a po celou dobu, kdy byla vlastníkem koupeného pozemku, věděla, že byla vlastníkem pouze koupeného pozemku o výměře 198 m2. I pokud by soud poctivost úmyslu žalobkyně připustil, zanikla by ke dni vystavení kopie katastrální mapy v roce 2017. Ve vztahu k možnosti mimořádného vydržení uvedl, že výklad § 1095 o. z., že by držitel nemusel být poctivý, postačí, pokud mu není prokázán nepoctivý úmysl, je v logickém rozporu se zněním § 1096 odst. 2 o. z., podle něhož se při mimořádném vydržení nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího. Není totiž logické, aby byly na držbu předchůdce držitele kladeny přísnější požadavky než na držbu držitele současného. Dlouhodobá nerušená držba předpokládaná § 1095 o. z. může dobré víře nasvědčovat, nemůže však její nedostatek zhojit. Výklad, že v důsledku nerušené dlouhodobé držby držitel vydrží jakkoliv velký připlocený pozemek, by byl rozporný se základními zásadami občanského zákoníku, zejména s § 6 odst. 2 o. z. Proti rozhodnutí odvolacího podala žalobkyně dovolání. Jako dosud neřešenou otázku v rozhodování dovolacího soudu spatřuje otázku mimořádného vydržení nemovitosti. Domnívá se, že v řešené věci byly naplněny všechny podmínky mimořádného vydržení, zejména vydržecí doba a absence nepoctivého úmyslu držitele. Nalézací soudy svou argumentaci založily výhradně na tom, že žalobkyně nesplnila podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku řádným vydržením. U mimořádného vydržení je však vyžadována pouze absence nepoctivého úmyslu držitele, nikoliv poctivost držby. Nepoctivou držbu je navíc nutno tvrdit a prokázat, což se v daném případě nestalo. Jestliže zákon výslovně stanoví, že je třeba prokazovat nepoctivý úmysl, nemůže soud vykládat ustanovení tak, že je podmínkou mimořádného vydržení poctivá držba. Žalobkyně přitom nedržela ve zlém úmyslu ani se nedopustila nepoctivosti při nabytí předmětného pozemku. Z jejího jednání jasně vyplývalo, že se k celému pozemku, tj. pozemku koupenému i připlocenému předmětnému pozemku, chovala jako skutečná vlastnice. Skutečnost, že se žalobkyně spokojila s tvrzením předchozího vlastníka, že je převáděn celý oplocený pozemek, aniž by žádala jeho přeměření, jí nemůže jít na újmu. Žalovaná navíc nikdy nezpochybnila držbu předmětného pozemku. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že určí, že je předmětný pozemek ve vlastnictví žalobkyně, a přizná jí náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že podle ní není dovolání důvodné, neboť jsou v něm odvolacímu soudu vytýkány vady, kterých se nedopustil. Zdůrazňuje, že se soudy s otázkou mimořádného vydržení podrobně vypořádaly, a ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, podle něhož musí být držba poctivá a nepostačuje pouze, pokud držiteli není prokázán nepoctivý úmysl; to by bylo v rozporu s § 1096 odst. 2 občanského zákoníku, ve kterém je vyžadována poctivá držba předchůdce. Žalovaná v řízení tvrdila nepoctivý úmysl žalobkyně. Navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) – (srovnej článek II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po 29. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v