22 Cdo 1820/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1820/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2025 Spisová značka:22 Cdo 1820/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.1820.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mimořádné vydržení (o. z.) Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 1095 o. z. § 3066 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1820/2025-201 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. H., b) J. H., obou zastoupených Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 47/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2025, č. j. 22 Co 256/2024-177, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2025, č. j. 22 Co 256/2024-177, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 7. 2024, č. j. 11 C 47/2022-135, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 7. 2024, č. j. 11 C 47/2022-135, zamítl žalobu na určení, že součástí společného jmění žalobců je spoluvlastnický podíl o velikosti ideální jedné poloviny na pozemku parc. XY v katastrálním území XY– dále „předmětný pozemek“ (výrok I), a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II). 2. Žalobci se v řízení proti žalované domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku, konkrétně ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální jedné poloviny, k němuž měli nabýt vlastnické právo (v režimu společného jmění manželů) vydržením. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci se chopili držby předmětného pozemku o výměře 559 m2 na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, na jejímž základě nabyli do společného jmění manželů pozemky parc. č. st. XY o výměře 679 m2, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a parc. č. XY, zahrada, o výměře 330 m2, vše v katastrálním území XY. Následně dne 20. 7. 2001 žalobci darovali spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech o velikosti ideálních ¾ svému synovi P. H. ml. Žalobce a) platil z předmětného pozemku daň z nemovitostí od roku 1993 do roku 2016, kdy byl správcem daně informován, že hradí daň z nemovitosti za pozemek, k němuž mu dle stavu zápisu v katastru nemovitostí nesvědčí vlastnické právo. Žalobci, respektive jejich právní předchůdci [matka žalobce a), jakož i její sestry a rodiče], užívají bez přerušení držby předmětný pozemek od roku 1947. Předmětný pozemek je na společné hranici oddělen od nemovitostí ve spoluvlastnictví žalobců a jejich syna rodinným domem č. p. XY. V katastru nemovitostí jsou jako rovnodílní podíloví spoluvlastníci předmětného pozemku v současnosti evidováni P. H. ml., syn žalobců, a žalovaná, jež spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku získala coby odúmrť v roce 2018. 3. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalobci nenabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě vydržení podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále „obč. zák.“ nebo „zákon č. 40/1964 Sb.“), jelikož se nestali oprávněnými držiteli této nemovitosti ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. Zohlednil, že výměra předmětného pozemku dosahuje více než 50 % výměry sousedních nemovitostí, k nimž žalobci nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984. Žalobcům tak muselo být známo, že právním titulem k užívání předmětného pozemku nedisponují. Dovodil také, že žalobci nenabyli předmětný pozemek ani na základě mimořádného vydržení ve smyslu ustanovení § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), neboť již v roce 2016 se dozvěděli, že jako vlastník pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobci nebyli v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří. 4. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 22 Co 256/2024-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu). 5. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a odkázal i na jeho právní posouzení. Uvedl, že byť výměra předmětného pozemku jen nepatrně přesahovala 50 % výměry pozemků, jež žalobci nabyli kupní smlouvou ze dne 20. 12. 1984, a s nimiž předmětný pozemek tvořil jeden oplocený funkční celek, nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek patří, neboť je od ostatních nezastavěných pozemků ve vlastnictví žalobců zcela zřetelně oddělen stavbou rodinného domu žalobců, přičemž jeho plocha je ve skutečnosti podstatně větší v porovnání s plochou ostatních nezastavěných pozemků náležejících žalobcům. Konstatoval rovněž, že i pokud by se žalobci chopili držby předmětného pozemku oprávněně, nebyli oprávněnými držiteli po zákonem vyžadovanou dobu deseti let, jestliže nejpozději v roce 1993 zjistili, že kromě pozemků označených v kupní smlouvě ze dne 20. 12. 1984 drží předmětný pozemek, který má vlastní parcelní číslo. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále také „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost dovolání opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyli oprávněnými držiteli předmětného pozemku, a proto k němu nenabyli vlastnické právo na základě vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že předmětný pozemek tvoří s pozemky, jež byly předmětem kupní smlouvy ze dne 20. 12. 1984, přibližně 70 let jeden funkční celek užívaný generacemi rodiny žalobce a). Zdůrazňují, že vydržet lze i více než 50 % výměry skutečně nabytých nemovitostí. Skutečnost, že v roce 1993 žalobci začali hradit daň z nemovitostí z předmětného pozemku, pak dle názoru dovolatelé potvrzuje jejich přesvědčení, že jim daný pozemek patří, a nemůže tudíž vyvrátit jejich dobrou víru, že tento pozemek vlastní. Za odporující judikatuře dovolacího soudu pokládají rovněž závěr odvolacího soudu, že nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (zmíněné rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), upozorňují, že jen na základě pouhého zjištění žalobců, že jako vlastník předmětného pozemku je v katastru nemovitostí zapsaná třetí osoba, nelze jejich držbu považovat za držbu v nepoctivém úmyslu. Dále se domnívají, že by měl Nejvyšší soud přehodnotit svoji ustálenou rozhodovací praxi ohledně nemožnosti započtení doby držby předchůdce, který již sám vlastnické právo k pozemku vydržel. Vyjadřují též přesvědčení, že soudy nižších instancí krátily práva žalobců, neboť neprovedly jimi navržené důkazy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a určí, že žalobci jsou v režimu společného jmění manželů spoluvlastníky podílu o velikosti ideální jedné poloviny na předmětném pozemku. 7. Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. III. Příp