22 Cdo 1911/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1911/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 9. 2024 Spisová značka:22 Cdo 1911/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1911.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Žaloba určovací Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1095 o. z. § 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.11.2024III.ÚS 3202/24 Josef Baxa odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1911/2024-173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) M. H., b) R. H., obou zastoupených Mgr. Martinou Bolčákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, proti žalované B. S. S., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 21/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 14/2024-123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč k rukám jejich zástupkyně, Mgr. Martiny Bolčákové, advokátky se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 12 C 21/2023-88, určil, že žalobci jsou vlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY (dále „sporný pozemek“), a to v režimu společného jmění manželů (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Spor byl veden o to, zda žalobci mohli mimořádným vydržením nabýt vlastnické právo ke spornému pozemku, který dříve, než se ujali jeho držby, byl v restituci vydán právním předchůdcům žalované. 3. Okresní soud vyšel z těchto pro věc významných skutečností: - dne 12. 10. 2001 byla mezi LDP Vltava, a. s., jako prodávající a kupujícími žalobci, uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v katastrálním území XY, včetně veškerého příslušenství a všech součástí, - znaleckým posudkem č. 2479/56/98 ze dne 18. 2. 1998 byl oceněn pozemek koupený žalobci (hájenka), vedlejší stavby, trvalé porosty a venkovní úpravy, včetně plotu o délce 185 m, tvořeného ocelovými sloupky s drátěným pletivem, jenž byl vybudován v roce 1961, - sporný pozemek byl připlocen ke kupovanému pozemku v roce 1961. Pozemek, který žalobci koupili, má výměru 1 154 m2, přičemž výměra sporného pozemku je 1 378 m2, - rozhodnutím Pozemkového úřadu Příbram ze dne 16. 6. 2000, č. j. 436/91, 34/93, R VIII 6/2000, bylo určeno, že J. S. a J. S. jsou vlastníky (mimo jiné) sporného pozemku; z uvedeného se podává, že žalobci nabyli na základě kupní smlouvy koupený pozemek a ujali se držby sporného pozemku až poté, kdy byl v restituci vydán právním předchůdcům žalované, - žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku na základě dědického rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení po zůstaviteli J. S. dne 12. 12. 2019, - žalobci sporný pozemek drží a užívají od roku 2001 spolu se svým pozemkem jako jeden funkční celek v hranicích původního oplocení. 4. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nenabyli vlastnické právo ke spornému pozemku na základě řádného vydržení dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také „obč. zák.“), neboť o skutečnostech, které musely u žalobců vzbudit pochybnost o tom, že jim sporný pozemek po právu patří, se dozvěděli již v roce 2004; tím zanikla jejich dobrá víra, že jsou vlastníky drženého pozemku, a tedy i oprávněná držba. Držby se však ujali v nikoli nepoctivém úmyslu, a tudíž v roce 2021 uplynula dvacetiletá lhůta, potřebná k mimořádnému vydržení; při posouzení věci soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, jenž byl uveřejněn pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 (oba rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Soud prvního stupně vysvětlil, že žalobci se držby chopili v roce 2001, kdy koupili pozemek parc. č. st. XY (hájenku), k němuž byl sporný pozemek připlocen. Připlocen byl již v roce 1961, kdy byla postavena hájenka i plot. Oba pozemky tak tvořily jeden oplocený celek a jako takový byly užívány právními předchůdci žalobců po desítky let před prodejem pozemku v roce 2001; plot je dodnes původní. Kupní smlouvou nabytý a držený pozemek je pod společným oplocením a tvoří jeden celek. Jako takový jej žalobci v roce 2001 přebírali od svého právního předchůdce a následně jej nerušeně užívali po dobu delší 20 let. Předmětem kupní smlouvy byl i celý plot, který ohraničuje oba pozemky, délka plotu byla uvedena i ve znaleckém posudku vypracovaném pro potřeby prodeje žalobcům. Bylo na žalované, aby prokázala, že se žalobci držby chopili v nepoctivém úmyslu; ten se však žalované prokázat nepodařilo. 5. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 14/2024-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by žalobci „měli od prodávajícího jakékoliv informace o tom, že k těmto nemovitostem byl uplatněn restituční nárok a že dokonce část pozemku, který byl jako jeden funkční celek obehnán starým oplocením a takto jim prodávajícím předán, již byl oprávněnému restituentovi vydán. I znalecký posudek, který si prodávající nechal ještě před prodejem nemovitosti žalobcům vypracovat, a který měli žalobci k dispozici, oceňoval nemovitost včetně celého oplocení. Ani z něj tedy nebylo zřejmé, že by toto oplocení, jehož hodnota byla zahrnuta do kupní ceny nemovitosti, mělo připlocovat pozemek, který není předmětem koupě. Je pravdou, že výměra pozemku parc. č. XY je o něco větší, než výměra pozemku parc. č. st. XY, nicméně i vzhledem k tomu, že ten byl zčásti zastavěný a oba pozemky byly společně oploceny, nemusela být disproporce mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a faktickým stavem na první pohled zřejmá. Navíc žalobci kupovali nemovitost, která jim byla představena jako celek, tj. dům – hájenku s oplocenou zahradou a je vcelku pochopitelné, že výměru pozemku uvedenou ve smlouvě nepokládali za podstatnou a nevěnovali jí nijak zvláštní pozornost. Tím spíš, že sjednaná kupní cena se od ocenění znalcem liší, je vyšší, a kupní smlouva na posudek odkazuje jen v souvislosti s vyjmenovaným příslušenstvím stavby“. 7. K právnímu posouzení věci odvolací soud vyložil, že ani z rozhodnutí, jímž argumentuje žalovaná (pozn. dovolacího soudu: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), kde je problematika nepoctivého úmyslu podrobně rozebírána, nelze dovodit striktní závěr, že větší rozloha pozemku, jejíž držby se ujímá, oproti výměře pozemku, který nabyl, vždy svědčí o nepoctivém úmyslu nabyvatele. Pro závěr o nepoctivém úmyslu musí být prokázáno, že nabyvateli muselo být „z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je jeho úmysl. Nestačí tu pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. Nutnost individuálního zkoumání s přihlédnutím ke všem okolnostem, je pak zdůrazňována i v soudem prvního stupně odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023. Odvolací soud se tudíž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vzdor větší výměře pozemku parc. č. XY nelze, s přihlédnutím k celkovým okolnostem, za nichž se prodej v roce 2001 uskutečnil, dovodit, že se žalobci chopili držby předmětného pozemku v nepoctivém úmyslu. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení několika otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a sice a) „zda jde o správný právní závě