22 Cdo 1914/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 1914/2025-1420 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Martinem Vostráckým, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 752/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 130/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 4 C 130/2016-1342, přikázal tam vymezené věci a hodnoty žalovanému, přičemž specificky pod bodem i) žalovanému přikázal věcné břemeno představující právo doživotního užívání budovy č. e. XY, postavené na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, včetně příslušenství a souvisejících staveb, zřízené smlouvou ze dne 18. 10. 2013 ve prospěch žalovaného v hodnotě 779 565 Kč (výrok I). Žalovanému rovněž přikázal pohledávku za otcem žalovaného J. M. ve výši 1 600 100 Kč (výrok II). Žalobkyni a žalovanému přikázal každému polovinu pohledávky za dětmi účastníků – J. H. a D. M. ve výši 1 277 940 Kč (výrok III). Žalobkyni přikázal vklad na účtu (výrok IV). Žalovanému uložil povinnost na vypořádání podílů žalobkyni zaplatit 1 277 747 Kč (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI–VIII). 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 64 Co 703/2024-1376, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání. Namítl, že 1) pohledávka z titulu věcného břemene užívání nemohla být předmětem vypořádání, protože ji účastníci předmětem vypořádání neučinili – z žádného bodu žaloby to není patrné. Zároveň ke dni rozhodování soudů již uplynula tříletá lhůta od zániku společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3725/2015, podle kterého mohou být předmětem vypořádání SJM jen ty věci, hodnoty a závazky, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku SJM. Namítl, že 2) žádný z účastníků neučinil předmětem vypořádání ani pohledávku za dětmi účastníků z titulu bezdůvodného obohacení. Dále se vymezil 3) proti pohledávce ve výši 1 600 100 Kč za otcem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení (bezúplatného užívání jeho nemovitosti k bydlení manželů). Podstatné mělo být, jaké období bylo předmětem posuzování, a otázka valorizace vnosu, což má dopad na existenci a výši nároku. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3194/2009 by měl být soudem zjištěn na jedné straně rozsah, v němž byla nemovitost investicemi zhodnocena oproti předešlému stavu, na druhé straně doba bezúplatného bydlení účastníků a hodnota tohoto bydlení. Měla by tedy být zohledněna celá doba bydlení, nikoliv jen její část, jak to učinil odvolací soud, a hodnota tohoto bydlení. Podle rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1128/2005 by měly být zohledněny i jednotlivé investice, nikoliv jen jak byla nemovitost investicemi zhodnocena. Odkázal i na možnost valorizace (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24). Domnívá se, že pohledávka za otcem žalovaného ani nevznikla, neboť hodnota investice skutečně vynaložené v rámci provedené rekonstrukce je mnohonásobně nižší než hodnota bydlení. I kdyby podle dovolacího soudu byl napadený závěr o vzniku a výši této pohledávky správný, namítl nesprávnost jejího vypořádání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2068/2019 by měla být pohledávka, jejíž promlčení bylo namítáno, přikázána oběma účastníkům. K otázce promlčení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 3 Cz 6/1989. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. U námitek 1) a 2) odkázala na ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), které soudu umožňuje přiznat více nebo něco jiného. Žalobkyně uplatnila ve tříleté lhůtě nárok na podíl z aktiv, soud pak přisoudil něco jiného. Citovaná judikatura proto na tento případ nedopadá. Ohledně námitky 3) již v podstatě shodnou argumentaci žalovaný v řízení uplatnil. Soudy vyšly ze znaleckého posudku a s námitkou se vypořádaly. Ani v tomto případě na věc citovaná judikatura nedopadá. Upozornila na dědickou dohodu uzavřenou žalovaným. Navrhla odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Rovněž navrhla zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti. 5. Dovolání je přípustné a zároveň i z větší části důvodné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 8. Žalovaný v dovolacích otázkách 1) a 2) namítl opožděné uplatnění položek k vypořádání, resp. jejich neuplatnění ze strany žalobkyně, a sice věcného břemena doživotního užívání a pohledávky za dětmi účastníků. 9. Posouzení těchto otázek zakládá přípustnost dovolání, neboť se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a zároveň i jeho důvodnost. 10. Dovolací soud vychází z ustálené rozhodovací praxe, že soud může v řízení o vypořádání SJM vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku společného jmění (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cd 1192/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 51/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1914/2024 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 11. V rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 437/2014, Nejvyšší soud uvedl, že „tzv. pravidlo tří let, formulované judikaturou dovolacího soudu, brání tomu, aby po uplynutí této lhůty se účastníci domáhali vypořádání věcí, hodnot či závazků, které do té doby nebyly předmětem řízení, ohledně nich nebyly tvrzeny ani žádné skutečnosti a prováděno žádné dokazování, tj. procesnímu postupu, kdy se po uplynutí tří let objeví v řízení zcela nová tvrzení a nové důkazy k věcem, které se do té doby nestaly předmětem řízení, nebyly ohledně nich uplatněny ani žádná tvrzení či skutečnosti a ve vztahu k nim nastaly účinky nevyvratitelné domněnky vypořádání.“ Požadavek na jednoznačnou a včasnou formulaci uplatňovaného nároku v řízení o vypořádání SJM akcentuje i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 912/25, dostupné na nalus.usoud.cz) 12. Zákonná tříletá lhůta tedy brání pouze vypořádání majetkových hodnot navržených k vypořádání po jejím uplynutí. Není však překážkou pro uplatnění relevantních skutečností tvrzených ohledně vypořádávaných položek, které byly řádně v zákonné lhůtě uplatněny. 13. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 22 Cdo 780/2025, vysvětlila základní náležitosti žaloby na vypořádání SJM v podobě, aby žaloba byla věcně projednatelná, se zdůrazněním mimo jiné toho, že žaloba musí provést zásadní určení skutku a formulaci toho, aby bylo zřejmé, čeho se žalobce domáhá. Posledně uvedený požadavek je splněn i tehdy, jestliže žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochyb