22 Cdo 1999/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1999/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2021 Spisová značka:22 Cdo 1999/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.1999.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 125 předpisu č. 141/1950Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1999/2021-271 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, proti žalované S. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Hasíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Brněnská 53, o určení vlastnického práva a zřízení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 87/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, se ve výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení. II. Ve zbylé části se dovolání žalované odmítá. III. Návrh na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, se zamítá. Odůvodnění: F. a M. F. (právní předchůdci žalované) nabyli v roce 1937 na základě směnné smlouvy pozemek par. č. XY, kterým od zabrání v roce 1953 až do roku 1994 disponoval stát. Dnes je zapsanou vlastnicí pozemku par. č. XY a z něj později vyčleněného pozemku par. č. XY žalovaná. Na okraji pozemku par. č. XY (v části, kde je dnes pozemek par. č. XY) postavili v roce 1957 manželé K. (právní předchůdci žalobkyně) chatu, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městským národním výborem v XY dne 25. 9. 1956; v roce 1976 pak postavili k chatě ještě přístavbu. V tomto řízení se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k pozemku, na kterém stojí chata (par. č. st. XY), i části pozemku par. č. XY, na kterém je postavena později zbudovaná přístavba (tento pozemek je v návrhu označen geometrickým plánem jako par. č. st. XY). Žalobkyně se domáhala rovněž zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované par. č. XY, neboť k chatě není možný jiný přístup. Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j. 22 C 87/2015-151, zamítl jak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků par. č. st. XY a XY v katastrálním území XY, eventuálně, že vlastnicí byla k okamžiku smrti její právní předchůdkyně J. K., narozená XY (výrok I), tak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Po právní stránce věc posoudil podle tří právních předpisů: vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 3. 1964 (dále také jen „obč. zák. z roku 1950“ nebo „občanský zákoník z roku 1950“), neboť k vybudování chaty došlo za jeho účinnosti; vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1982 (dále také jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku 1964“), za jehož účinnosti byl zhotoven přístavek a mělo dojít k nabytí vlastnického práva; nezbytnou cestu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“), neboť ke zřízení nezbytné cesty má dojít teprve výrokem soudu v tomto řízení. Co se týká pozemku par. č. st. XY, soud vzal za zjištěné, že manželé K. neměli ke stavbě chaty právní titul, a protože obč. zák. z roku 1950 neobsahoval pravidla pro řešení neoprávněné stavby na cizím pozemku, posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu analogicky podle ustanovení o zpracování cizí věci. Pro přikázání pozemku žalobkyni svědčí skutečnost, že chata měla v době výstavby vyšší hodnotu než pozemek, byť jen nepatrně, naproti tomu žalované svědčí skutečnost, že K. nemohli být v dobré víře, že staví na obecním pozemku, dokonce prokazatelně věděli, že staví na pozemku F. Na cizím pozemku postavili chatu přesto, že jim byla dvakrát zamítnuta žádost o stavební povolení, přičemž do třetí žádosti (nakonec schválené) uvedli natolik zkreslené údaje, že to svědčí o jejich svévoli a bezohlednosti k právům jiných. Protože manželé K. stavěli ve zlé víře a hodnota chaty převyšovala hodnotu pozemku jen nepatrně, nemohli se stát vlastníky zastavěného pozemku par. č. st. XY. Vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY pak manželé K. nemohli nabýt proto, že samotným postavením přístavby nebylo podle tehdy platného obč. zák. žádným způsobem dotčeno vlastnické právo k pozemku; vypořádání neoprávnění stavby se přitom žalobkyně nedomáhala. Vlastnicí pozemků se pak nemohla stát ani žalobkyně, protože své vlastnické právo k pozemku od stavitelů odvozuje. Uzavřel, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zřízení nezbytné cesty, neboť žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY, jímž – jak se ukázalo v tomto řízení – sama není. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I v části o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY, eventuálně toho, že jeho vlastnicí byla v okamžiku smrti J. K., narozená XY, a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníka tohoto pozemku (výrok I). Ve zbylé části výroku I změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY (výrok II). Dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části výroku II ohledně zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY a ve výroku III o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soudu prvního stupně a v otázce vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY a zřízení nezbytné cesty k němu se ztotožnil rovněž s právním názorem soudu prvního stupně. Odlišně však posoudil uplatněný nárok ve vztahu k pozemku par. č. st. XY. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že manželům K. dobrá víra svědčila a stali se tak spolu s vlastníky chaty také vlastníky zastavěného pozemku. Nešlo totiž pouze o vědomost, že staví na cizím pozemku. Podstatné je, že stavebníci mohli být objektivně v dobré víře, že Městský národní výbor XY, který s nimi 25. 9. 1956 uzavřel nájemní smlouvu k pozemku par. č. st. XY, na kterém je dnes chata postavena, má právo s tímto pozemkem disponovat. Ostatně i žalovaná připustila, že předmětný pozemek byl v užívání socialistické organizace, neboť byl jejím právním předchůdcům spolu s ostatními pozemky v roce 1953 fakticky zabaven. Protože podle obč. zák. z roku 1950 mohl být vlastnický režim stavby a pozemku odlišný pouze v případě, že bylo zřízeno právo stavby (a to v tomto případě zřízeno nebylo), musel být vlastník stavby totožný s vlastníkem pozemku. Protože stavebníkům – manželům K. – svědčilo jak kritérium ceny stavby, která byla vyšší než cena pozemku, tak kritérium dobré víry, neboť mohli předpokládat, že národní výbor v XY je oprávněn pozemek pronajmout, stali se vlastníky pozemku par. č. st. XY, který později přešel darovací smlouvou na žalobkyni. Pro úplnost pak doplnil, že žalobkyně nemohla vlastnické právo vydržet, protože její právní předchůdci ani ona sama sporné pozemky nikdy fakticky neovládali. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících osmi otázek hmotného a procesního práva, z nichž některé odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (otázky č. 5, 7 a 8), a některé nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny (otázky č. 1, 2, 3, 4 a 6): 1) Lze stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák. z roku 1950 přikázat vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, jestliže šlo o pozemek v socialistickém vlastnictví? 2) Lze stavebníkovi neoprávněn