22 Cdo 2059/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2059/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2059/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2059.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Stavba Dobrá víra Dědění Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:18. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2059/2023-443 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce hlavního města Prahy, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, proti žalovaným 1) A. R. a 2) M. R., oběma zastoupeným Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, V Nových domcích 13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 156/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 70 Co 9/2023-405, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Návrh na odklad právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 70 Co 9/2023-405, se zamítá. III. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč k rukám zástupkyně žalovaných Mgr. Petry Schinnenburgové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 46 C 156/2020-371, výrokem I zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. XY (dále „předmětný dům“), jež je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsané u Katastrálního úřadu XY, katastrální pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 70 Co 9/2023-405, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících skutkových zjištění, která jsou relevantní pro právní otázku předestřenou dovolatelem. V roce 1922 byla mezi Zemským správním výborem v Čechách a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků v XY, zapsané společenstvo s ručením omezeným, (dále jen „družstvo“) uzavřena Smlouva o zřízení stavebního práva k pozemku zemského statku č. k. XY v XY (jehož částí byly dnešní pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY), na jejímž základě byl tento pozemek zatížen stavebním právem ve prospěch družstva na dobu 80 let od zaknihování (tj. do 15. 6. 2002). Na základě kupní smlouvy nabyli dne 22. 11. 1926 stavební právo Z. a M. D. (každý ideální ½). Stavební právo M. D. bylo převedeno na B. R., provdanou D., která dne 29. 8. 1938 získala i druhou polovinu stavebního práva. Dne 24. 2. 1939 bylo stavební právo prodáno V. a B. Š. a ti je smlouvou ze dne 12. 9. 1954 darovali J. a V. Š. Po smrti V. Š. schválilo Státní notářství pro XY rozhodnutím ze dne 19. 9. 1990, sp. zn. 10 D 1166/90, dohodu o vypořádání dědictví po této zůstavitelce s tím, že M. R. (žalovaný) a A. R. (žalovaná) zdědili každý jednu polovinu „domu č. p. XY, post. na pozemku čs. státu, parc. č. XY a právem stavby o vým. 269 m2 zaps. v EN SG XY na LV č. XY k. ú. XY“. 4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že žalovaným svědčilo vlastnické právo k předmětnému domu nejpozději od října 2000, když v této době již uplynula desetiletá vydržecí doba podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), která počala běžet 19. 10. 1990, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Státního notářství XY, sp. zn. 10 D 1166/1990, které potvrdilo vlastnické právo k předmětnému domu žalovaným jako dědicům po zůstavitelce V. Š. Dobrá víra žalovaných, že nabyli vlastnické právo k předmětnému domu, podle odvolacího soudu nebyla ničím narušena ani v následujících deseti letech. 5. Odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu ve věcech staveb zřízených na základě totožného stavebního práva jako předmětný dům (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1377/2022, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1061/2022) se závěrem, že „institut práva stavby z obecného povědomí vymizel a případná obecnější vědomost o věcněprávním institutu práva stavby obsaženém v právních předpisech buď již zrušených, nebo prakticky v praxi neaplikovatelných byla zcela minimální, ne-li téměř nulová“. Dovětek „postaven právem stavby“ představoval naopak utvrzení nabyvatelů stavby, že se nejednalo o stavbu neoprávněnou, přičemž v dobré víře, že jsou jejími vlastníky, je utvrzovalo i rozhodnutí státního notářství ohledně vlastnictví stavby a intabulace tohoto vlastnictví. 6. Z těchto závěrů podle odvolacího soudu vyplývá, že „stavba musela být v době jejího přechodu spolu s právem stavby na žalované vnímána jako samostatná nemovitá věc a právo stavby bylo vnímáno jako obligační právo, tj. právo mít na cizím pozemku vlastní stavbu tak, jak byly v dané době obdobné závazky zřizovány smlouvami o stavebním právu, o užívání pozemku ke stavbě či o právu provést stavbu“. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Nadto uvádí, že napadené rozhodnutí trpí i dalšími vadami, které měly zřejmě za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, jelikož se nezabýval otázkou vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými s ohledem na to, že stavba domu „nebyla způsobilým předmětem držby (resp. vlastnického práva), a tedy ani předmětem vydržení, neboť byla zřízena na základě stavebního práva a po dobu existence tohoto práva do 15. 6. 2002 vůbec právně do té doby jako samostatná věc neexistovala“. Podle dovolatele nemohl být předmětný dům do zániku práva stavby, tedy do 15. 6. 2002, předmětem držby; předmětný dům byl pouze příslušenstvím pozemku parc. č. XY, resp. jeho součástí. Podle dovolatele je tak rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelné, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3219/2018, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 či sp. zn. 21 Cdo 3466/2013 a dalších. 9. Podle žalobce odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru žalovaných a jejich právních předchůdců, a to při existenci práva stavby podle platné smlouvy. Namítá, že odvolací soud tím, že potvrdil závěr o vydržení vlastnického práva k předmětnému domu žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 či sp. zn. 22 Cdo 4121/2015 a další). 10. Žalobce se dovolává ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a tvrdí, že se odvolací soud nerespektováním podstaty tohoto ustanovení, jakož i judikatury Nejvyššího soudu, „dopustil“ nesprávného právního posouzení věci. 11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně, případně odvolacímu soudu, k novému projednání. Dále navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. odložil právní moc napadeného rozhodnutí. 12. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvádí, že odvolací soud se v otázce vydržení vlastnického práva k předmětnému domu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Současně namítají, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku podle zákona č. 172/1991 Sb., žalobce předmětný pozemek nevydržel, a není proto ve věci aktivně legitimován. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl. III. Přípustnost dovolání