22 Cdo 2090/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2090/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2019 Spisová značka:22 Cdo 2090/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2090.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 2 odst. 7 předpisu č. 49/1997Sb. § 35 odst. 1 předpisu č. 49/1997Sb. § 35 odst. 2 předpisu č. 49/1997Sb. § 30a předpisu č. 49/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2090/2018-370 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 9, proti žalovanému Aeroklubu Kramolín z. s., IČO 00511111, se sídlem v Trhových Svinech, Branka 310, o vzájemném návrhu žalovaného na zřízení věcného břemene provozování letiště, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 230/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. 22 Co 1730/2017-349, takto: Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, č. j. 25 C 230/2014-304, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. 22 Co 1730/2017-349, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit vzletovou a přistávací dráhu na pozemku žalobce, neboť k jejímu umístění nemá žalovaný právní důvod. V průběhu řízení podal žalovaný vzájemný návrh (nyní projednávaná věc), kterým se k uvedenému pozemku domáhá zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví (dále také jen „ZCL“). Žalobce vzal žalobu zpět a řízení o jeho žalobě bylo zastaveno. Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 25 C 230/2014-304, zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti každého vlastníka pozemků par. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY, strpět na těchto pozemcích v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 112/2017, vyhotoveném Ing. Vladimírem Machem, provozování letiště ve prospěch žalovaného a každého dalšího provozovatele letiště Kramolín, a to za náhradu ve výši 10 361 Kč ročně, kterou je žalovaný povinen platit vždy do 31. 12. příslušného kalendářního roku (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 22 Co 1730/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; má jít o otázku, k jakému okamžiku zaniká letiště ve smyslu zákona o civilním letectví. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a žádá změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Dovolatel namítá, že na pozemku žalobce se nenachází letiště ve smyslu zákona o civilním letectví, neboť bylo zrušeno ke dni 22. 6. 2006, jak vyplývá z vyjádření Úřadu pro civilní letectví, který letiště označil za „plochu pro sportovní a létací zařízení“ a výslovně vyloučil, že by se jednalo o letiště ve smyslu zákona o civilním letectví. Protože § 30a odst. 1 ZCL umožňuje zřídit věcné břemeno pouze ve prospěch provozovatele letiště, nebyly pro jeho zřízení splněny podmínky, neboť žalovaný není provozovatel letiště a nebyl jím ani ke dni 31. 12. 2009. Opačné stanovisko Ministerstva dopravy dovolatel nepovažuje za relevantní, neboť speciálním úřadem pro otázky civilního letectví je právě Úřad pro civilní letectví, který existenci letiště vyvrátil. Dále dovolatel shledává rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ohledně povahy vzletové a přistávací dráhy jako samostatné věci v právním smyslu (k tomu odkazuje na rozsudek dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015). Tvrdí také, že by měl dovolací soud odlišně od soudu odvolacího posoudit otázku existence veřejného zájmu na provozování letiště a otázku promlčení práva na zřízení věcného břemene provozování letiště. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Námitka nesprávného posouzení povahy vzletové a přistávací dráhy jako samostatné věci v právním smyslu přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na takové otázce ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a odst. 1 ZCL není podmíněno existencí přistávací a vzletové dráhy jako samostatné věci v právním smyslu; věcné břemeno provozování letiště lze zřídit i v případě, kdy přistávací a vzletová dráha netvoří samostatnou věc ve smyslu soukromého práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1487/2015). Přípustnost dovolání pak nezakládají ani otázky promlčení práva na zřízení věcného břemene a existence veřejného zájmu na provozování letiště. Tvrdí-li dovolatel, že by měl dovolací soud posoudit tyto otázky jinak než jak je posoudil soud odvolací, pak je třeba připomenout, že přípustnost dovolání spatřovaná v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, je dána pouze v situaci, kdy se dovolací soud má opět vyjádřit k určité právní otázce, avšak má přehodnotit svůj dřívější právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že věc má být posouzena jinak než jak ji posoudil odvolací soud. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, k jakému okamžiku vzniká a zaniká letiště ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o civilním letectví; tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Konkrétně jde o to, je-li pro vznik letiště rozhodný faktický stav (jak tvrdí odvolací soud), nebo ke vzniku a zániku letiště dochází na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci (jak tvrdí dovolatel). Dovolatel patrně dospívá k závěru, že letiště zaniká na základě specifického rozhodnutí orgánu veřejné moci, když svoji argumentaci opírá o stanovisko Úřadu pro civilní letectví, podle něhož bylo letiště zrušeno k 22. 6. 2006. K tomu je předně třeba uvést, že zákon o civilním letectví nezná speciální rozhodnutí, jímž by se letiště ve smyslu tohoto zákona konstituovalo, případně, v důsledku něhož by zanikalo. Zákon zná v této souvislosti pouze rozhodnutí o stanovení druhu letiště (§ 24 a násl. ZCL) a rozhodnutí o povolení jeho provozování (§ 26 a násl. ZCL); ani s jedním však nelze okamžik vzniku letiště ztotožňovat. Ustanovení § 25b odst. 1 zákona o civilním letectví ukládá vlastníkovi letiště povinnost zajistit jeho provozování, pakliže sám povolení k provozování nemá, proto existence letiště nemůže splývat s povolením k jeho provozování; k zániku letiště v nyní projednávané věci tak nemohlo dojít pouze na základě skutečnosti, že letiště přestalo být provozováno (jak tvrdil Úřad pro civilní letectví). Vznik či zánik letiště pak není spojen ani se stanovením jeho druhu podle § 25 ZCL, resp. zápisem do evidence letišť; dovolací soud již dříve dovodil, že evidence letišť podle § 25a ZCL nemá konstitutivní, nýbrž pouze evidenční význam (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014). Proto ani výmaz letiště z evidence letišť bez dalšího neumožňuje přijmout závěr o zániku letiště. Podle § 2 odst. 7 ZCL letištěm je územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru leteckých staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím. Podle § 35 odst. 1 ZCL územně vymezené plochy v územně plánovací dokumentaci nebo v územním rozhodnutí o využití území, určené k vzletům a přistáním letadel a s tím souvisejícím činnostem, m