22 Cdo 2205/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2205/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2006 Spisová značka:22 Cdo 2205/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2205.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 879c předpisu č. 40/1964Sb. § 879c předpisu č. 278/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2205/2005 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. P., družstva, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 139/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2005, č. j. 26 Co 134/2005-118, takto: Dovolání se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2005, č. j. 7 C 139/2001-90, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 99 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště P., na LV č. 98 pro kat. území a obec J., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy č. p. 26 v obci J., postavené na pozemku parc. č. 99, jehož vlastníkem je žalovaná a k němuž má žalobce právo trvalého užívání. Budovu č. p. 26 nabyl za úplatu právní předchůdce žalobce hospodářskou smlouvou o převodu vlastnictví národního majetku z 25. 9. 1974. Právo trvalého užívání ve smyslu § 70 hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb.) bylo k předmětnému stavebnímu pozemku zřízeno právnímu předchůdci žalobce dohodou o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, uzavřenou mezi ním a ONV v P. dne 19. 7. 1974. Poté ONV v P. vydal rozhodnutí o povolení stavby prodejny smíšeného zboží v budově č. p. 26 v obci J. Dne 6. října 2003 uzavřel žalobce a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových smlouvu o převodu pozemku parc. č. 99 v obci a kat. území J. za kupní cenu 7 437,- Kč s odkazem na § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Uzavření této smlouvy Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových schválilo Ministerstvo financí 11. 3. 2004. Řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí podle smlouvy ze 6. 10. 2003 bylo příslušným katastrálním úřadem přerušeno do pravomocného skončení souzené věci. Soud prvního stupně na podkladě uvedených zjištění dospěl k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože mezi účastníky 6. 10. 2003 došlo ohledně sporného pozemku k uzavření smlouvy o jeho převodu, neboť žalobce tvrdí, že je vlastníkem pozemku ze zákona, neboť jej nabyl v souladu s ustanovením později zrušeného ustanovení § 879c ObčZ, což žalovaná popírá. Podle ustanovení § 879c odst. 1 Občz ve znění po novele provedené zákonem č. 103/2000 Sb., jež nabyla účinnosti 1. 7. 2000, právo trvalého užívání pozemku podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno. Podle § 879c odst. 4 ObčZ ve stejném znění pokud právnická osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Citované ustanovení § 879c ObčZ bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinností 30. 6. 2001, tedy dříve než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v odstavci 4 uvedeného ustanovení. K návrhu soudu prvního stupně plénum Ústavního soudu nálezem z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů České republiky (dále jen Sbírky zákonů) pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., nazvanou \"Změna občanského zákoníku čl. II\" (a tedy i § 879c ObčZ), dnem 31. prosince 2004. Soud prvního stupně pak konstatoval, že podstatou dané věci je „právní posouzení toho, zda ustanovení § 879c odst. 1, 4 občanského zákoníku … je součástí nyní platné právní úpravy“ a s odkazem na uvedený nález Ústavního soudu se postavil na stanovisko, že ustanovení § 879c ObčZ, zrušené zákonem č. 229/2001 Sb., „je skutečně platnou součástí právního řádu“, neboť „zrušení derogačního ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. neznamená, že by nedošlo k ,rehabilitaci´ ustanovení § 879c až e) občanského zákoníku“ Na základě § 879c ObčZ tedy žalobci k předmětnému pozemku vlastnické právo vzniklo a smlouva uzavřená mezi účastníky 6. října 2003 je absolutně neplatná. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 26 Co 134/2005-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s úpravou, že označený pozemek je zapsán v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 60000. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že žalobce, který byl nositelem práva trvalého užívání předmětného pozemku, jež bylo zřízeno jeho právnímu předchůdci podle § 70 hospodářského zákoníku, a na němž se nachází budova č. p. 26 v jeho vlastnictví, po nabytí účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů a některé další zákony, požádal příslušný státní orgán ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ o změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Poté předpokládal, že uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., tj. k 1. 7. 2001, dojde ke změně jeho právního postavení z uživatele předmětného pozemku na jeho vlastníka. Právní účinek předvídaný § 879c ObčZ však byl vyloučen zákonem č. 229/2001 Sb., který jeden den před uplynutím lhůty stanovené k přeměně práva trvalého užívání v právo vlastnické §§ 879c až 879e zrušil. S poukazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, odvolací soud uzavřel, že k 1. 1. 2005 došlo k plné „rehabilitaci“ § 879c ObčZ. „Pokud došlo k úplnému oživení § 879c až § 879e ObčZ a obnovení stavu jimi založeného, nelze dospět k jinému závěru, než že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatnými a jako takové nezpůsobilými přivodit změnu v právních vztazích.“ Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje jednak v posouzení účinků nálezu Ústavního soudu z 9. 3. 2004, vyhlášeném pod č. 278/2004 Sb., na existenci § 879c až 879e ObčZ a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, jednak v posouzení vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, s tím, že tyto právní otázky dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Uvedla, že nález Ústavního soudu z 9. 3. 2004 se dnem 31. prosince 2004 stal vykonatelným a závazným pro všechny orgány i osoby. Nálezy Ústavního soudu však mohou obecně působit pouze do budoucnosti. Otázka, zda se následkem zrušení zrušovacích ustanovení již jednou platně zrušená ustanovení § 879c až 879e ObčZ opět stanou součástí platného občanského zákoníku, souvisí s možností Ústavního soudu vystupovat jako pozitivní zákonodárce. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/01, publikovaný pod č. 95/2002 Sb. zákonů, v jehož odůvodnění Ústavní soud „tuto svoji roli vyloučil a potvrdil, že k faktickému konstituování nové úpravy formou „oživování“ předpisu již dříve zrušeného nemůže dojít“. Žalovaná je toho názoru, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek „oživení“ původně zrušených ustanovení občanského zákoníku, ale nadále má být postupováno pouze podle aktuálně platné právní úpravy. Žalobce se podle žalované nemohl stát vlastníkem sporného pozemku ve smyslu § 879c odst. 1 a 4 Ob4Z v platném znění. Žalovaná dále vznášela námitky nesprávného právního posouzení věci i