22 Cdo 2323/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2323/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 9. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2323/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2323.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Držba Bezdůvodné obohacení Dobrá víra Dotčené předpisy:§ 129 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 § 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění od 01.01.1992 do 31.12.2013 § 992 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 996 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2323/2023-327 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Českého svazu ochránců přírody, IČO 00103764, se sídlem v Praze 4, Michelská 48/5, zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, proti žalovanému městu Chrudim, IČO 00270211, se sídlem v Chrudimi, Resselovo náměstí 77, zastoupenému Mgr. Janou Malou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o zaplacení 1 189 778 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 171/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, se ruší a věc se Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 C 171/2015-245, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 96 460 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení (výrok I), v části týkající se zaplacení 1 093 318 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 22 Co 192/2022-285, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu v části týkající se 96 460 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 22. 11. 2014 do zaplacení zamítl (výrok I), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). 3. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí shodně jako soud prvního stupně z toho, že žalovaný byl v období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014 oprávněným držitelem nemovitosti žalobce (pozemku, jehož součástí je stavba), neboť byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti. Uvedl, že oprávněný držitel má podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) stejná práva jako vlastník, tedy i předmět držby užívat a požívat plody a užitky, žalovaný se proto na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil tím, že přijal od nájemců peněžité plnění v souvislosti s přenecháním nebytových prostor v této nemovitosti nebo že takové peněžité plnění od nájemců mohl získat. Žalobu, kterou se žalobce vydání bezdůvodného obohacení za období od 9. 11. 2010 do 27. 3. 2014 domáhal, proto posoudil jako nedůvodnou v plném rozsahu. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. 5. Přípustnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 6. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud byl při posouzení dobré víry žalovaného, zda mu nemovitá věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, veden úvahou, která je zřejmě nepřiměřená, a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešil také otázku vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovité věci bez právního důvodu a určení výše takového bezdůvodného obohacení. Uvedl, že odvolací soud sice správně bezdůvodné obohacení a povahu držby žalovaného posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., bez dalšího dokazování však vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jej vedla k závěru, že objektivně hodnoceno byl žalovaný v žalovaném období v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí, za jejichž užívání žalobce bezdůvodné obohacení požaduje. Na dobrou víru žalovaného usoudil odvolací soud ze zjištění, že v daném období byl žalovaný zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí, a to na základě souhlasného prohlášení z 23. 8. 2010, které sepsal s pobočným spolkem ZO ČSOP 44/16 Klub ochránců SPR Habrov (dále i jen „pobočný spolek“) a které obsahovalo prohlášení, že kupní smlouva uzavřená 4. 6. 1997 nebyla v rozporu se stanovami podepsána dvěma oprávněnými osobami za nabyvatele, k uzavření smlouvy proto nedošlo a vlastníkem je žalovaný. Podle názoru žalobce nemohl být žalovaný v rozhodném období při běžné (normální) opatrnosti v dobré víře, že mu vlastnické právo svědčí pouze na základě zápisu v katastru nemovitostí, neboť souhlasné prohlášení nebylo způsobilou vkladovou listinou, a nemohlo tak být považováno za právní titul držby. Ukázalo se, že nedostatek podpisu druhé oprávněné osoby pobočného spolku nezpůsobil neplatnost kupní smlouvy a v řízení o povolení vkladu vlastnického práva v roce 2007 a ve sporu o zápis práva do katastru nemovitostí zastupovala pobočný spolek zástupkyně žalovaného Mgr. Malá. Žalovaný věděl také o probíhajícím řízení o neplatnost darovací smlouvy z 24. 8. 2007, ve kterém pobočný spolek zpochybňoval darování nemovitostí žalobci (byť z jiných důvodů, než uvedených v souhlasném prohlášení). Ještě při jednání konaném 14. 1. 2009 nabídl žalobce žalovanému zpětný převod nemovitostí, ten to však s poukazem na špatný technický stav nemovitostí odmítl. Mohl si tak být vědom složitosti posuzování otázky vlastnictví v dané věci a chtěl-li se vyhnout neomluvitelnému omylu, mohl již v roce 2010 podat žalobu o určení svého vlastnictví. Za těchto okolností považuje dovolatel úvahu odvolacího soudu o dobré víře žalovaného za nepřiměřenou. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 21 Cdo 145/2003. 7. Odvolacímu soudu žalobce dále vytýkal, že řešil pouze, zda žalovaný má žalobci vydat užitky (získané nájemné), ale nezabýval se vydáním samotného předmětu bezdůvodného obohacení, jehož výše dle žalobce odpovídá ekvivalentu obvyklého nájemného v místě a čase. Odchýlil se tak od rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 394/2004 či sp. zn. 28 Cdo 2056/2009. 8. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Podle názoru žalovaného žalobce jen polemizuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal i soud odvolací, a dále polemizuje s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, aniž by vysvětlil, od kterého rozhodnutí dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Odvolací soud nehodnotil dobrou víru žalovaného jen na základě zápisu jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, ke kterému došlo na základě souhlasného prohlášení, ale hodnotil veškeré okolnosti, které se na tehdejším skutkovém stavu podílely, své úvahy pak odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal. Skutkové i právní závěry nalézacích soudů považuje za správné. Žalovaný byl historickým vlastníkem předmětné nemovitosti, na vadě kupní smlouvy z června 1997 se shodl s kupujícím, na základě souhlasného prohlášení byl znovu zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí, což jeho dobrou víru ve vlastnictví nemovitosti jen utvrdilo. Sám žalobce v žalobě uváděl, že teprve v souvislosti s nabytím právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích získal vědomost o vlastnictví předmětné nemovitosti, a to i v žalovaném období. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání 10. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené