22 Cdo 2337/2005 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2337/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně H. J., zastoupené K. J., jako obecným zmocněncem, proti žalovanému J. I., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků a určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 850/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2005, č. j. 17 Co 398/2003-257, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit pozemky parc. č. 155 - zahrada a č. 16/65 – zahrada v k. ú. V., oba zapsané na LV č. 759 u Katastrálního úřadu ve Z. Tvrdila, že jde o pozemky v jejím vlastnictví, které žalovaný, jemuž náleží sousední pozemek parc. č. 154/1 s domem čp. 128 na tomto pozemku, neoprávněně ohradil a užívá je jako výběh pro různá domácí zvířata a skladuje na nich šrot. Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2000, č. j. 4 C 850/98-130, uložil žalovanému povinnost „vyklidit pozemky parcela č. 16/65 a parcela č. 155 v k. ú. V., zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. V., ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy z 29. 11. 1996, uzavřené s L. K., vlastnicí pozemků parc. č. 16/65 a 155 v k. ú. V., zapsaných na LV č. 759 pro obec a k. ú. V. S pozemkem parc. č. 155 sousedí pozemek parc. č. 154/1 s domem čp. 128, které vlastní žalovaný podle kupní smlouvy o prodeji podniku z 15. 10. 1996, když jde o nemovitosti zapsané na LV č. 777 pro obec a k. ú. V. Ohledáním na místě samém soud zjistil, že pozemky parc. č. 16/65 a 155 užívá žalovaný, má na nich uloženy své věci, pozemky jsou částečně osázeny a užívá je také jako příjezdovou cestu ke svému pozemku parc. č. 155. Dům čp. 128 žalovaný původně užíval na základě nájemní smlouvy z 28. 6. 1963, uzavřené se Státním statkem ve Z. Z této smlouvy ani z protokolu o převzetí bytu nevyplývá, že by předmětem nájmu byly také sporné pozemky. Žalovaný také neprokázal, že mu k předmětným pozemkům vzniklo právo osobního užívání nebo právo dočasného užívání na základě předpisů platných do 1. 1. 1992 nebo nájemní právo k pozemkům po tomto datu. Žalovaný tak užíval sporné pozemky pouze na základě souhlasu původního vlastníka, který však žalobkyně jako nynější vlastnice odvolala, a žalovaný je nyní užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně také uvedl, že „otázkou vydržení práva věcného břemene se nezabýval, neboť ze strany žalovaného nebyl učiněn řádný protinávrh.“ Usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 14. března 2003, č. j. 17 Co 529/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v odvolání dne 23. 9. 2000 navrhl, aby bylo určeno, že „vydržel právo věcného břemene užívání pozemků parc. č. 155, 156, 16/64 a 16/65 jako přístupové cesty k domu čp. 128.“ Odvolací soud uvedl, že posoudit otázku, zda žalovanému nevzniklo právo užívat předmětné pozemky z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, měl soud prvního stupně jako otázku předběžnou, k níž nebylo třeba vznesení žádného protinávrhu. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda žalovanému náleží jako vlastníku domu čp. 128 předmětné právo odpovídajícího věcnému břemeni k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně znovu rozsudkem z 25. 8. 2003, č. j. 4 C 850/98-199, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost „vyklidit pozemky parcela č. 16/65 a parcela č. 155 v k. ú. V., zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. V., ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, dále zamítl „návrh na určení, že žalovaný vydržel právo věcného břemene užívání pozemku parc. č. 155, 156, 16/64, 16/65, jako přístupové cesty k domu čp. 128“, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 17 Co 398/2003-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že původní přídělci pozemků parc. č. 155, 156, 16/64 a 16/65 L. a A. K. odešli z přídělu v důsledku odsouzení přídělce a zákazu jeho pobytu v obci. V roce 1951 došlo k předání usedlosti, ke které pozemky náležely, jednak místnímu JZD a jednak státnímu statku. Do vlastnictví Státního statku ve Z. však předmětné pozemky přešly až výměrem o zrušení přídělu v roce 1961. Na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Z. z 13. 2. 1996, č. j. PÚ 6543/92/2-Nd, vydaného v restitučním řízení, se stal vlastníkem předmětných pozemků M. K., který je převedl darovací smlouvou z 23. 9. 1996 na L. K. a ten je prodal kupní smlouvou z 29. 11. 1996 žalobkyni. Žalovaný sice dne 18. 8. 2003 vypověděl, že dům čp. 128 spolu s pozemky parc. č. 155 a 16/65 mu byl přidělen jako dosídlenci v roce 1955, kdy začal užívat i sousední pozemky parc. č. 156 a 16/64, ale žádnou listinu k tomu nepředložil. Nejpozději v roce 1963 byl dům čp. 128 rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky a žalovaný se spolu s manželkou stali nájemci bytové jednotky č. 1, a to na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřeli se státním statkem 28. 6. 1963. Ohledně pozemků parc. č. 155 a 16/65 žádnou smlouvu o užívání neuzavírali. Předmětné pozemky užíval žalovaný k pěstování brambor a chovu drůbeže, nikoliv jako přístupovou cestu k domu čp. 128, která byla do roku 1963 z návsi. Až po roce 1963 vytvořil žalovaný příjezdovou cestu k domu čp. 128 i na pozemcích parc. č. 156 a 16/64. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný nepředložil žádný důkaz o tom, že byl přídělcem usedlosti čp. 128, a že mu vzniklo právo osobního užívání či právo dočasného užívání sporných pozemků podle tehdy platných předpisů. Žalovaný užíval od roku 1963 spolu s domem, který měl v nájmu, i vyklizované pozemky pouze na základě souhlasu státního statku. S ohledem na shora uvedené žalovaný nemohl být v dobré víře, že pozemky užívá jako vlastník, nemohl proto nabýt vlastnické právo k pozemkům ani vydržením. Podle § 116 odst. l a § 145 odst. l a 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, jakož i podle § 132c a § 132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983, právní úprava vyžadovala k vydržení vlastnického práva, aby šlo o držbu oprávněnou, tj. aby držbu vykonávala osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc nebo právo náleží. U žalovaného však podmínka dobré víry nebyla splněna. Žalovaný sice mohl být zpočátku užívání vyklizovaných pozemků v domnění, že mu pozemky včetně domu čp. 128 byly přiděleny v rámci dosídlení, nejpozději však v roce 1963, kdy byl dům čp. 128 rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky a žalovaný se stal spolu s manželkou nájemcem bytu č. 1 v tomto domě na základě nájemní smlouvy z 28. 6. 1963, muselo být žalovanému zřejmé, že k řádnému přídělu domu ani pozemků, nedošlo. Pouze z toho, že žalovaný pozemky užíval, platil daň a že obdržel bezplatně finanční podporu a nábytek, nelze dovodit, že by byl v dobré víře, že je vlastníkem těchto nemovitostí. Tyto závěry pak platí i ohledně úpravy vydržení vlastnického práva účinné od 1. 1. 1992, tj. podle § 134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaný nevydržel ani právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků. Podle § 135c odst. 1 a § 132a ObčZ ve znění novely č. 131/1982 Sb. mohlo sice být právo odpovídající věcnému břemeni nabyto také výkonem práva, ale nemohlo vzniknout k pozemku ve společenském socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. V daném případě byly pozemky ve vlastnictví státního statku, jak vyplývá z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Znojmě ze 13. 2. 1996, takže vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni vylučovaly. Navíc i v případě vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se vyžadovala dobrá víra, avšak ze žádné skutečnosti nevyplývá, že by žalovaný mohl být posuzován jako oprávněný držitel tohoto práva. Požadavek dobré víry pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni vyžadoval i § 151o ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Oprávněná držba žalovaného je zpochybněna také tím, že ten chtěl pozemky od žalobkyně odkoupit a za tímto účelem dokonce pozměnil znalecký posudek, aby pozemky obdržel za nižší cenu. Vzhledem k tomu, že dobrá víra v případě žalovaného nebyla naplněna, nemohl nabýt žalovaný právo odpovídajícího věcnému břemeni ani podle této právní úpravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OS