22 Cdo 2690/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2690/2024-919 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Dopravního rozvojového střediska ČR a.s., IČO 25710761, se sídlem v Praze 4, Na Kavčích Horách 1103/4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Miškovická 877/3, proti žalované KOVOŠROT GROUP CZ s.r.o., IČO 28674286, se sídlem v Praze 10, U kabelovny 682, zastoupené Mgr. Erikem Kolanem, LL.M. Eur., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení 5 814 805 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 100/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, takto: I. Dovolání do části výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a do výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, se odmítá. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, se vyjma části výroku I, ve které Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a vyjma výroku II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, se vyjma části výroku I, ve které Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení příslušenství v podobně úroků z prodlení z částky 4 479 138 Kč od 31. 8. 2005 do zaplacení, a doplňující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, se vyjma výroku I, kterým Městský soud v Praze opravil výrok I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, v části týkající se příslušenství a výroku II ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 5 814 805 Kč jakožto bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované za užívání pozemků a na nich se nacházející železniční vlečky, to vše ve vlastnictví žalobkyně, bez řádného právního důvodu v období od 28. 8. 2002 do 28. 8. 2005. 2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 36 Cm 100/2007-431, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 335 667 Kč (výrok I). Zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala uložit žalované povinnost zaplatit 4 497 138 Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům řízení (výrok III) a státu (výrok IV). Doplňujícím usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. 36 Cm 100/2007-494, rozhodl soud prvního stupně o náhradě dalších nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok I a II doplňujícího usnesení). 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení žalované vzniklého užíváním pozemků a železniční vlečky, která se na nich nachází, bez právního důvodu činí 1 335 667 Kč. 4. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 11 Cmo 19/2015-512, 11 Cmo 62/2016, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, III a IV a doplňující usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud dospěl (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že železniční vlečka není součástí pozemků žalobkyně a jejím vlastníkem je žalovaná, resp. její právní předchůdci. Proto by mělo žalobkyni náležet bezdůvodného obohacení vzniklé pouze užíváním pozemků, na kterých se vlečka nachází, a nikoliv bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním samotné železniční vlečky. Současně uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyni k opravě jejího návrhu ze dne 19. 3. 2008, ve kterém se domáhala kromě jistiny rovněž blíže nespecifikovaného příslušenství. 6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, zamítl žalobu o zaplacení 4 479 138 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům. 7. Soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu) dovodil, že výše bezdůvodného obohacení s příslušenstvím za pozemky užívané žalobkyní činí za období od 2. 3. 2003 (uzavřel, že požadavek žalobkyně za bezdůvodné obohacení za předcházející období je promlčený; požadavek žalobkyně na příslušenství jistiny je promlčený v části do 18. 3. 2004, neboť jej žalobkyně poprvé uplatnila v podání ze dne 19. 3. 2008 a žalovaná uplatnila námitku promlčení) do 28. 8. 2005 činí i s příslušenstvím (specifikovaným v tomto rozhodnutí) „maximálně“ 1 043 473 Kč. Jelikož soud prvního stupně uložil žalované již v předcházejícím rozsudku povinnost zaplatit 1 335 667 Kč (a rozhodnutí soudu prvního stupně v této části nabylo právní moci), žalobu do zbývající částky 4 479 138 Kč zamítl. 8. Městský soud v Praze doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve výroku I opravil tak, že za slova „příslušenství“ se doplňují slova „v podobě úroku z příslušenství v zákonné výši z této částky od 31. 8. 2005 do zaplacení“. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,75 % ročně z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2005 do 31. 12. 2005 a od 1. 1. 2006 do zaplacení ve výši odpovídající výši reposazby stanovené Českou národní bankou, platnou pro první den kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšenou o sedm procentních bodů ročně z částky 1 335 667 Kč (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok III) a státu (výroku IV a V). 9. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 144/2021-827, 4 Cmo 121/2022, k odvolání obou účastnic řízení rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve výroku I ve znění opravy provedené výrokem I doplňujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, kterým soud zamítl žalobu na zaplacení 4 479 138 kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2005 do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 36 Cm 100/2007-715, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, č. j. 36 Cm 100/2007-767, ve výroku II tohoto doplňujícího rozsudku změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 1 335 667 Kč od 31. 8. 2015 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů státu (výrok III a IV) a náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok V). 10. Odvolací soud se předně zabýval výší bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované užíváním pozemků žalobkyně, na kterých se nachází železniční vlečka, bez právního důvodu. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že pokud již byla žalobkyni pravomocně přiznána částka 1 335 667 Kč, bylo jí přiznáno více, než činí vzniklé bezdůvodné obohacení (s ohledem na výši již přiznané částky a výší obvyklého nájemného za pozemky žalobkyně v rozhodném období se nezabýval ve vztahu k jistině námitkou promlčení, neboť bylo patrno, že žalobkyni již soudy pravomocně přiznaly více, než jí podle odvolacího soudu náleží i za celé požadované období). 11. K požadovanému příslušenství v podobě úroků z prodlení ze strany žalobkyně vyložil, že žalobkyně poprvé uplatnila právo na příslušenství v podobně úroků z prodlení až v podání ze dne 30. 5. 2017 (a o změně žaloby soud rozhodl dne 18. 8. 2017), tedy po více než dvanácti letech po skončení období, za které bezdůvodné obohacení požadovala. Žalovaná v této souvislosti vznesla námitku promlčení. V takovém případě je ve smyslu § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, námitka promlčení tohoto požadavku žalobkyně opodstatněná. K tomu poznamenal, že pro běh promlčecí doby jsou nepodstatná řízení vedená u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 149/2003 a sp. zn. 46 C 76/2005. Ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 C 149/2003 se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření nájemní smlo