22 Cdo 2708/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2708/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 2. 2022 Spisová značka:22 Cdo 2708/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2708.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 129 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2708/2021-202 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. A., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Pikolou, advokátem se sídlem v Praze 6, Ve Skalách 2597/2, proti žalovanému D. R., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29/39, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 90/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2021, č. j. 19 Co 116/2021-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že J. P. a A. P. byli ke dni smrti J. P. spoluvlastníky pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je stavba garáže a dřevníku (stavby nebyly zapsány do katastru nemovitostí). Pozemek st. par. č. XY vznikl oddělením od pozemku par. č. XY geometrickým plánem ze dne 14. 6. 2018. Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 12 C 90/2019-142, žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 19 Co 116/2021-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení. Proti rozsudku podává žalobkyně („dovolatelka”) dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dodává též, že „právní otázka, tak, jak ji posoudil odvolací soud, by měla být posouzena jinak“). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Podstata věci je v tomto: Manželé V. získali v dražbě dne 14. 6. 1962 nemovitosti, a to dům č. p. XY, stavební parcelu č. kat. XY, zahradu č. kat. XY, zahradu č. kat. XY, roli č. kat. XY a louku č. kat. XY. Předmětem této dražby nebyl pozemek č. kat. XY, který stát vykoupil od J. K.; tento pozemek tak zůstal i nadále ve vlastnictví státu. Kupní smlouvou ze dne 19. 1. 1976 pak manželé V. prodali výše uvedené nemovitosti manželům P. (všichni právní předchůdci žalobkyně), kteří nabyli nemovitosti o celkové výměře 3 958 m², jak vyplynulo z listiny „odhad – ocenění“, který byl součástí kupní smlouvy. Pozemek par. č. XY společně s převáděnými pozemky tvořil téměř pravidelný obdélník, přičemž manželé P. považovali tento pozemek za součást pozemku st. par. č. XY a užívali jej jako vlastní. Žalobkyně se jako jejich právní nástupkyně domáhá určení jejich vlastnického práva. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. Není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí). Žalobkyně tvrdí, že vymezená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ a odkazuje na § 237 o. s. ř. Tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud – tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval, pokud se nezabýval přezkumem správnosti závěrů soudu prvního stupně ohledně tvrzené nicotnosti rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Hradec Králové, na základě kterého nabyl právní předchůdce žalovaného vlastnické právo k pozemku par. č. XY, a také i námitkou žalovaného, že předmětný pozemek vydržel. Tato námitka však postrádá jakékoli vymezení přípustnosti dovolání a proto se jí dovolací soud nemohl zabývat. To platí i o dalších námitkách, které nejsou spojeny s předpokladem přípustnosti dovolání. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od unesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010, a to v otázce okolností, které v daném případě objektivně vyvolaly omluvitelný omyl dovolatelky ohledně výměry vydržených parcel. Jde o to, že kupující A. P. koupila pozemek již oplocený a od svých rodičů, a tak neměla důvod nechat si vypracovat nové geodetické zaměření kupovaných pozemků. V uvedeném usnesení se uvádí: „Podle konstantní judikatury omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko. Každý případ je třeba posoudit individuálně. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 2733, vyslovil právní názor, že příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele.“ Dále se zde konstatuje, že posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalovaného patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úva