22 Cdo 2768/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2768/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2006 Spisová značka:22 Cdo 2768/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2768.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 428/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2768/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované S. s. M. k., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 232/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 17 C 232/95-237, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 997/13 o výměře 6 141 m2 v kat. území S. podle geometrického plánu Ing. Z. J. z 20. 2. 2002, potvrzeného Katastrálním úřadem v K. 25. 2. 2002 pod č. 243/2002, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné z 28. 8. 1980, č. j. D 480/80-25, které nabylo právní moci téhož data, žalobce nabyl dědictvím po své matce H. R., zemřelé 25. 1. 1980, do výlučného vlastnictví mj. pozemky parcelních čísel 883, 884, 885, 886 a 890, zapsané na LV č. 290 pro obec a kat. území S. Právním předchůdcem H. R. byl její manžel K. R., který zemřel 11. 11. 1969. H. R. nabyla vlastnictví k předmětným pozemkům dědictvím po K. R. na základě usnesení Státního notářství v K. z 21. 1. 1970, č. j. D 2261/69-11, a její vlastnictví do evidence nemovitostí bylo zapsáno 24. 3. 1970. Kupní smlouvou z 23. 4. 1970, č. E 334/70-1/Ze, uzavřenou mezi prodávajícím, označeným jako „K. R., S. čís. 33, okr. K.“, a kupujícím československým státem, zastoupeným Krajským investorským útvarem v O., prodávající prodal kupujícímu za účelem výstavby silnice č. II/474 B S. – D. ke sloučení s pozemkem parc. č. 1494 – silnice v kat. území S. pozemky parcelních čísel 883 – zahrada o výměře 1104 m2, 884 díl „c“ – pastva o výměře 373 m2, 885 díl „d“ – pastva o výměře 435 m2, 889 díl „e“ – pastva o výměře 1164 m2 a 890 díl „f“ – role o výměře 3065 m2, zapsané ve vložce č. 31 pozemkové knihy pro kat. území S. Uvedené díly jednotlivých pozemkových parcel byly zaměřeny geometrickým plánem z 30. 11. 1966, č. M- 876-572/66. Smlouvu podepsal K. R. Smlouva kromě uvedení plného jména prodávajícího a jeho adresy bydliště neobsahuje žádné bližší údaje o jeho totožnosti, toliko byla ověřena jeho totožnost z občanského průkazu č. 534176 VP-53, vydaného Obvodním oddělením policie ČR v M. B. 26. 10. 1964, který patří žalobci. Ze znaleckého posudku Mgr. R. M. z 30. 6. 2004 soud zjistil, že smlouvu podepsal sám žalobce Ing. K. R. Podle srovnávacího sestavení parcel byly pozemky parc. č. 883 a díly pozemků parcelních čísel 884, 885, 889 a 890 včleněny do pozemku v nyní vedeném katastru nemovitostí pod parc. č. 997/2, kat. území S., jehož vlastníkem je v katastru nemovitostí veden M. kraj, zastoupený žalovanou. Geometrickým plánem Ing. Z. J. z 20. 2. 2002 došlo k rozdělení pozemku parc. č. 997/2 na pozemky parcelních čísel 997/2, 997/12 a 997/13, vedené jako ostatní plocha – silnice. Výměra pozemku parc. č. 997/13 činí 6141 m2. Rozhodnutím Okresního úřadu v K., Pozemkového úřadu, z 26. 7. 1995, č. j. PÚ-702/R-835/92-Ha, byl podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ohledně původních pozemků parc. č. 883 a dílů parc. č. 884, 885, 889 a 890 restituční nárok žalobce zamítnut. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí nebylo prokázáno, že by žalobce byl skutečně oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb. s ohledem na to, že vlastnické právo jiné osoby bylo zapsáno na základě smlouvy z 23. 4. 1970, jejíž platnost byla zpochybněna. Soud prvního stupně na straně žalobce shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Kupní smlouvu z 23. 4. 1970 považoval za absolutně neplatnou, neboť ji uzavřel žalobce přímo svým jménem, aniž by byl oprávněn s předmětnými pozemky disponovat. V době uzavření smlouvy kupní smlouvy jedinou vlastnicí pozemků byla matka žalobce H. R. K námitce žalované, že žalobce, který při uzavření smlouvy vyvolal omyl žalované ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí, se nemůže domáhat neplatnosti smlouvy, soud prvního stupně uvedl, že nároky vzniklé v důsledku omylu vyvolaného žalobcem při uzavření smlouvy je třeba posuzovat podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy a že podle § 49 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. mohl vést pouze k uplatnění práva odstoupit od smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením, neboť právní předchůdce žalované stát užíval pozemky, nyní označené jako parc. č. 997/13, na podkladě kupní smlouvy z 23. 4. 1970 od roku 1970 do roku 1992, kdy žalobce k těmto pozemkům vznesl restituční nárok, v dobré víře, že mu pozemky patří. Podle názoru soudu prvního stupně skutečnost, že si žalovaná před uzavřením kupní smlouvy neověřila v evidenci nemovitostí, kdo je vlastníkem pozemků a uvěřila sdělení žalobce, sama o sobě nemohla vyloučit její dobrou víru při držení pozemků, neboť zápis v evidenci nemovitostí neměl konstitutivní účinky, pro osoby uzavírající smlouvy údaje v evidenci nebyly závazné a vlastnictví státu nikdo nezpochybňoval. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 8 Co 156/2005-259, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci a v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dodal, že žaloba je nedůvodná i z jiného důvodu. Zopakoval důkaz spisem Okresního úřadu v K., zn. PÚ-202.O-A/15, a uvedl, že jestliže žalobce uplatnil svůj nárok na základě restitučních předpisů a s uplatněním tohoto nároku neměl úspěch, pak s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu je vyloučeno, aby se v takovém případě domáhal určení vlastnictví určovací žalobou podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), „neboť by v podstatě tímto způsobem obcházel speciální restituční předpis, na jehož základě chtěl neúspěšně majetek získat“. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že základem sporu je právní otázka, zda žalovaná byla oprávněným držitelem pozemků na podkladě její dobré víry. Podle žalobce československý stát nemohl být od počátku objektivně v dobré víře ohledně platnosti předmětné kupní smlouvy. Protože středisko geodézie zapsalo pozemky na list vlastnictví právní předchůdkyně žalobce jeden měsíc před uzavřením kupní smlouvy, lze předpokládat, že právního předchůdce žalované na rozpor v osobě vlastníka pozemků upozornilo. Opakovaně odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 2 Cdon 1925/97 a sp. zn. 28 Cdo 49/98. Skutečnost, že stát předmětné pozemky užíval, budoval na nich stavby, převáděl je v rámci správy majetku, bez dalšího neznamenalo, že osobám oprávněným jednat za státní organizaci nemohly být známy okolnosti uzavření kupní smlouvy. Právní předchůdce žalované při stavbě silnice na předmětných pozemcích vycházel z protokolu ze 7. 8.1959, sepsaného s otcem žalobce za účasti zástupce odboru dopravy KNV v O., kdy otec žalobce přistoupil na výkup pozemků pro stavbu silnice S. – D., která byla kolaudována již v roce 1963, čili před výkupem pozemků. Nebylo prokázáno, že by právní předchůdce zaplatil kupní cenu, a skutečnost, že se nepostaral o změnu zápisu vlastníka pozemků v evidenci nemovitostí, svědčí o tom, že od počátku si byl vědom absolutné neplatnosti kupní smlouvy. Tím, že žalobce a jeho právní předchůdkyně byli vedeni v evidenci nemovitostí jako vlastníci pozemků, byli v dobré víře, že jim pozemky patří a