22 Cdo 2781/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2781/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2020 Spisová značka:22 Cdo 2781/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.2781.2019.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 149 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 § 175 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 § 175 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.1991 § 2 odst. 1 předpisu č. 151/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2781/2019-761 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. A., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalovanému J. A., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 16 C 149/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 6. 10. 2017, č. j. 16 C 149/2006-660, ve výroku I odmítl žalobu na vypořádání movitých věcí tvořících součást společného jmění účastníků specifikovaných v tomto výroku. Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků movité věci blíže určené ve výroku II a do výlučného vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku III. Rozhodl, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, se přikazují do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, každému spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 (výrok IV). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu 127 495 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách 3 000 Kč pod ztrátou výhody splátek (výrok V). Rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI), a uložil každému z nich povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 4 725 Kč (výrok VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 4. 7. 1974 bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 18. 1. 2006, č. j. 9 C 276/2005-8, který nabyl právní moci 18. 1. 2006. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění manželů. Své rozhodnutí založil na níže uvedených skutkových zjištěních a právních závěrech významných z hlediska obsahu podaného dovolání a rozhodnutí dovolacího soudu. Pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, a to každému z nich spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½. Každý z účastníků přitom požadoval přikázat nemovité věci do svého výlučného vlastnictví. Nalézací soud však vzal za prokázané, že ani jeden z nich nedisponuje dostatečnými finančními prostředky na zaplacení vypořádacího podílu. Dále vyšel ze zjištění, že účastníci dne 15. 4. 1977 „získali“ družstevní byt č. XY, v XY, to výměnou za družstevní byt č. XY v témže domě, který „měla“ žalobkyně před uzavřením manželství, a za doplatek poskytnutý ze společných prostředků získaných za trvání manželství. Dne 26. 3. 1995 uzavřela žalobkyně s příslušným bytovým družstvem dohodu o termínu převodu bytu do „vlastnictví člena družstva“. Za trvání manželství byl byt „prodán“, a to za částku 900 000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že tyto finanční prostředky tvoří součást zaniklého společného jmění účastníků, ale vzhledem k tomu, že se o jejich nabytí zasloužila výlučně žalobkyně (s ohledem na výměnu bytů uskutečněnou v roce 1977), aplikoval u nich tzv. disparitu podílů ve výši 100 % v její prospěch. Žalobkyně v řízení rovněž požadovala odklon od zásady rovnosti podílů účastníků řízení na celé mase vypořádávaného společného jmění manželů, a to s ohledem na alkoholismus žalovaného. Nalézací soud vyložil, že případná závislost na alkoholu jednoho z manželů může vést k úvaze o disparitě podílů pouze za předpokladu, že se významným způsobem promítá do hospodaření se společným majetkem nebo ovlivňuje péči o rodinu. Protože žalobkyně k těmto předpokladům neunesla břemeno tvrzení, neodchýlil se soud prvního stupně od zásady rovnosti podílů na celém vypořádávaném společném jmění manželů. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 11 Co 1/2018-716, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III [výrok I písm. a) rozsudku odvolacího soudu], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV tak, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V potud, že výše vypořádacího podílu činí 54 559 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil [výrok I písm. c) rozsudku odvolacího soudu]. Stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také, že každý z účastníků řízení je povinen zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 5 822 Kč, přičemž částku 4975 Kč na účet Okresního soudu v Litoměřicích a částku 847 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků. Přihlédl k tomu, že ani jeden z nich s takovým způsobem vypořádání nesouhlasí a nejsou schopni se dohodnout na jejich společném užívání. Nemovitosti od roku 2004 výlučně užívá žalobkyně, avšak proti vůli žalovaného. Nemovitosti nijak neopravuje a neprovádí ani jejich běžnou údržbu. Na základě znaleckého posudku ze dne 26. 11. 2018 vypracovaného Ing. Janem Brabcem byla stanovena cena nemovitostí podle jejich stavu k 18. 1. 2016 na částku 745 870 Kč. Po zvážení uvedených zjištění rozhodl odvolací soud o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného. Při takovém způsobu vypořádání bude mít žalovaný právo na zaplacení vypořádacího podílu ze strany žalobkyně ve výši, která odpovídá jejím možnostem a schopnostem. Pokud by byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, musel by být stanoven vypořádací podíl ve výši, kterou není žalobkyně vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopna zaplatit. Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že součástí společného jmění jsou finanční prostředky ve výši 900 000 Kč získané za „prodej“ bytu č. XY, v XY. Při vypořádání těchto prostředků taktéž aplikoval disparitu podílů, a to ve výši 2/3 ve prospěch žalobkyně a 1/3 ve prospěch žalovaného, a to s ohledem na zásluhy žalobkyně na nabytí bytu. Neaplikoval navrhovaný odklon od principu rovnosti podílů pro celou masu vypořádávaného společného jmění. Žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti svědčící o vlivu údajného alkoholismu žalovaného na hospodaření se společným majetkem; nadměrné užívání alkoholu nebylo v řízení ani prokázáno. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I. písm. b) a c), podává žalobkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolatelka napadá postup odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž v této souvislosti provedl, resp. zopakoval dokazování (jediným provedeným důkazem byl důkaz dodatkem ke znaleckému posudku, na základě kterého soud stanovil cenu nemovitostí v k. ú. XY). Má za to, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, je povinen ve vztahu k těmto důkazům dokazování zopakovat (v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04). Rozhodnutí odvolacího soudu (konkrétně jeho část o přikázání nemovitostí v k. ú. XY do výlučného vlastnictví žalovaného) považuje taktéž za překva