22 Cdo 2902/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2902/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 2902/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2902.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1356/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2902/2025-302 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. P., zastoupené Mgr. Ondřejem Zaorálkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalovaným: 1) J. H., zastoupenému Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, 2) R. H., 3) L. H., oběma zastoupeným Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, 4) L. Ch., 5) J. Ch., o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 10 C 313/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2025, č. j. 57 Co 30/2025-246, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Burečka, advokáta se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna nahradit každému ze žalovaných 2) a 3) náklady dovolacího řízení ve výši 4 573,80 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Davida Cagaše, advokáta se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 10 C 313/2022-187, zamítl žalobu o povolení nezbytné cesty jako služebnosti, spočívající v právu průchodu a průjezdu bez omezení přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „pozemky“ či „nemovitosti žalovaných“), ve prospěch pozemku žalobkyně parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – budova s č. e. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále též jen „nemovitosti žalobkyně“), a to v rozsahu zpracovaného a katastrálním úřadem odsouhlaseného geometrického plánu vyhotoveného Markem Novákem, IČO 87438674, pod č. 3801-93/2019 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). 2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 57 Co 30/2025-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II až IV). 3. Žalobkyně se domáhala povolení nezbytné cesty ke svým nemovitostem sloužícím k rekreaci. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žaloba není důvodná, neboť se žalobkyně domáhá povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení [§ 1032 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“]. Odvolací soud odkázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu není vyloučeno zřízení služebnosti (věcného břemene) spočívajícího jen v právu chůze po přilehlém pozemku. Za takový případ lze považovat situaci, kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu do jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu (odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023; tyto rozsudky jsou – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V projednávané věci je vzdálenost mezi cestou, kterou může žalobkyně užívat k průjezdu, a jejími nemovitostmi 24 m, a žalobkyni svědčí pro tuto vzdálenost služebnost stezky, tedy právo chůze, což soudy obou stupňů považovaly za dostatečné. 4. Odvolací soud dále sice přisvědčil žalobkyni, že soud prvního stupně řádně neodůvodnil, proč neprovedl navržené důkazy – výpovědí syna žalobkyně a M. W., jakož i účastnickým výslechem žalobkyně, nicméně tuto vadu napravil sám, a uvedl: „Prevalence ekonomie řízení umožňuje soudu ve výjimečných případech, kdy nároku nelze vyhovět již s ohledem na uvedená skutková tvrzení, aby důkazy, které mají verifikovat pravdivost těchto tvrzení (k tomu, že za takové situace se dokazování stává nadbytečným, srovnej závěry odůvodněné v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1998 sp. zn. 16 Co 95/98, 96/98, uveřejněném pod číslem 62/2000, Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006), ani neprováděl.“ Odvolací soud měl tudíž za to, že již z žalobních tvrzení se podává, že tu nejsou podmínky pro povolení nezbytné cesty a na tom by ani další dokazování nic nezměnilo. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání odůvodňuje po formální stránce tím, že „rozsudek krajského soudu byl zmocněnému právnímu zástupci žalobkyně doručen prostřednictvím datové schránky dne 23. 5. 2025 a že rozsudek krajského soudu je tedy tzv. v právní moci s tím, že se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.“ Dále uvádí, že „rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž je naplněn dovolací důvod (správně: předpoklad přípustnosti dovolání) formulovaný v § 237 o. s. ř.“ Tuto otázku však výslovně neformuluje. 6. Dovolatelka argumentuje tím, že podle ní nelze v poměrech projednávané věci aplikovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1667/2023, respektive dalších rozhodnutí, neboť jsou skutkově odlišná. Vzdálenost od místa, ke kterému žalobkyně takto může přijet motorovým vozidlem, k její nemovitosti je cca 24 metrů (při využití práva odpovídajícího věcnému břemenu stezky přes tento jiný pozemek). U hranice tohoto jiného pozemku a ani v blízké vzdálenosti však není možné motorové vozidlo nechat zaparkované. Žalobkyně by mohla nejprve přijet k hranici tohoto jiného pozemku, vystoupit z motorového vozidla a po tomto jiném pozemku dojít ke své nemovitosti, přičemž by urazila právě vzdálenost cca 24 metrů. Vzápětí by se však muselo s motorovým vozidlem odjet a nechat je zaparkované na místě vzdáleném stovky metrů od hranice tohoto pozemku. Uvádí, že „v této souvislosti je třeba připomenout ústní vyjádření žalovaného 4) v rámci jednání před odvolacím soudem konaným dne 8. 4. 2025, který se k dotazu odvolacího soudu vyjádřil v tom smyslu, že na této komunikaci není možné nechat zaparkované motorové vozidlo s ohledem na místní podmínky“. 7. Dovolatelka tvrdí rozpor s dalšími rozhodnutími dovolacího soudu, ze kterých podle ní vyplývá, že nemá-li možnost parkovat s vozidlem v blízkosti domu, pak jde o stav, kdy zvolený rozsah a obsah nezbytné cesty nezasahuje nepřiměřeně do práv žalovaných a škoda na služebném pozemku nepřevýší výhodu nezbytné cesty. Cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu o povolení nezbytné cesty a upozorňuje, že žádné z nich se netýkalo stavu, kdy žalobce nemá možnost u své stavby parkovat. V této souvislosti obecně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20 (tento nález je - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), ze kterého vyplývá potřeba benevolentnějšího přístupu k povolování nezbytných cest. 8. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že pochybil, pokud se řádně nevypořádal s jejími důkazními návrhy, konkrétně s návrhem na provedení důkazu výpovědí svědků V. P. (syn žalobkyně) a M. W. (jedna z právních předchůdců žalobkyně) a s návrhem na provedení důkazu účastnickým výslechem žalobkyně samotné. 9. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, „a to s pokynem následně rozhodnout ve věci