22 Cdo 2928/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2928/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 1. 2006 Spisová značka:22 Cdo 2928/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2928.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2928/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) L. K., zastoupené obecným zmocněncem, a b) J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) D. V., a 2) J. V., zastoupenými obecným zmocněncem, o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 C 586/2000, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2004, č. j. 6 Co 1002/2004-596, (správně 600), takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2004, č. j. 6 Co 1002/2004-596 (správně 600), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. 2. 2004, č. j. 3 C 586/2000-569, bylo určeno, že „na nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v P. pro obec Z., katastrální území M. L., na listu vlastnictví 160 a tam označené jako stavební parcela č. 29/2 ve vlastnictví žalovaných, vázne věcné břemeno práva chůze a jízdy ve prospěch vlastníků nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu v P. pro obec Z., katastrálního území M. L., na listu vlastnictví č. 536 a tam označených jako stavební parcela č. 29/3 a parcela č. 26/1,“ a rozhodnuto o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ, neboť věcné břemeno je v katastru nemovitostí pro k. ú. M. L. sice zapsáno na listu vlastnictví č. 536 ve prospěch jejich pozemku parc. č. 29/2, ale nikoli na listu vlastnictví č. 160 jako břemeno váznoucí na pozemcích žalovaných parc. č. 29/3 a 26/1. Předmětné právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo, ať už smlouvou z roku 1887 vloženou do pozemkové knihy, případně vydržením podle obecného občanského zákoníku z roku 1811. V důsledku nesprávného rozhodnutí notáře v řízení o dědictví po právním předchůdci žalovaných v roce 1970 nebylo v evidenci nemovitostí na listu vlastnictví č. 160 vyznačeno, když dědicové prohlásili že věcné břemeno zaniklo. Nápravy nedosáhly žalobkyně ani v řízení o opravě chyby v katastrálním operátu podle § 8 zák. č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Č. B. rozhodl 2. 8. 2000 tak, že věcné břemeno nebude zapsáno na LV č. 160 a zůstane jen na LV č. 536 (jak bylo přeneseno z pozemkové knihy). Předmětné právo odpovídající věcnému břemeni je podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., promlčené, neboť nebylo vykonáváno od šedesátých let minulého století v důsledku stavebních úprav provedených na domě čp. 100 ve vlastnictví žalovaných. Tím, že žalovaní vznesli námitku promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nedošlo k zániku tohoto práva, ale jen k zániku nároku. To znamená, že právo přestalo být soudně vynutitelné, ale existuje nadále jako právo naturální. Žalobu na určení tohoto práva tak nelze zamítnout z toho důvodu, že jde o právo promlčené. Věcné břemeno nezaniklo ani proto, že nastaly takové trvalé změny, pro které by zatížené pozemky nemohly sloužit potřebám oprávněných osob nebo prospěšnějšímu užívání jejich nemovitosti podle § 135c odst. 5 zákona č. 40/21964 Sb., občanský zákoník, (dále ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. nebo podle § 151p odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2004, č. j. 6 Co 1002/2004-594, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Poukázal na to, že žaloba na určení má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde již k porušení došlo. Tak je tomu v dané věci, když z výpovědi žalobkyň vyplývá, že na počátku sedmdesátých let 20. století „v prostoru zatíženém věcným břemenem postavili žalovaní dřevník.“ I když lze připustit, že určovací žaloba může mít své místo i v případě, kdy k porušení práva došlo, je tomu tak jen tehdy, když vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a bude zárukou odvrácení budoucích sporů. Tak tomu v daném případě není, neboť žalobcům je znemožněno vykonávat jejich práva plynoucí z věcného břemene. Je proto třeba žalovat „na odstranění protiprávního vztahu žalobou na splnění určité povinnosti“. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání. Namítá, že v řízení došlo k vadám, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil a že vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadu spatřuje v tom, že senát odvolacího soudu byl při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zřejmě nesprávně obsazen. Podle rozsudku, který byl vyhlášen 1. 7. 2004, rozhodl senát odvolacího soudu ve složení JUDr. A. V., JUDr. J. P. a JUD. F. K., to je v jiném složení, než v jakém jednal dne 29. 6. 2004. Podle protokolu o jednání z 29. 6. 2004 jednal senát ve složení J. J., J. J. a F. K. a jen k osobám těchto soudců se žalobkyně mohly vyjádřit. Dále došlo ke „zmatečnostní vadě“, spočívající v tom, že ačkoliv odvolací soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 3. 7. 2003, č. j. 6 Co 1031/2003-442, dospěl k závěru, že stavební parcela žalovaných parc. č. 29/2 je zatížena věcným břemenem ve prospěch parcel žalobkyň č. 29/3 a č. 26/1, rozhodl dalším (dovoláním napadeným) rozsudkem jinak. Názor odvolacího soudu, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení není správný. Odvolací soud totiž nevzal v úvahu, že v katastru nemovitostí není věcné břemeno řádně vyznačeno. Žalobkyně b) popisuje znovu postup, jakým se obě žalobkyně snažily, aby věcné břemeno bylo zapsáno i na listu vlastnictví č. 160, na kterém je zapsán pozemek žalovaných parc. č. 29/2. Podotýká, že námitka promlčení, kterou žalovaní v řízení vznesli, nemá na předmět žaloby vliv. To plyne, jak z názoru odvolacího soudu, vysloveného v jeho předchozím rozhodnutí z 3. 7. 2003, č. j. 6 Co 1031/2003-442, tak i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1564/2003. V něm je uvedeno, že je-li předmětem řízení existence či neexistence věcného břemene, nikoli plnění z věcného břemene, je uplatněná námitka promlčení práva odpovídajícímu věcnému břemeni pro rozhodnutí bezvýznamná. O oprávněnosti žaloby a naléhavém právním zájmu na určení svědčí též skutečnost, že žalovaní po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu jedinou přístupovou cestu k pozemkům žalobkyň zatarasili plotem se zámkem, což vyvolalo srocení lidu. Odvolací soud vychází také ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žalobkyně prokázaly důkazy, dále rozvedenými, že právo jízdy vykonávaly, byť se neustále střetávaly se žalovanými, kteří se stále snažili jejich právo zužovat. Žalobkyně b) zdůrazňuje, že i z místního ohledání soudu vyplývá, že žalobkyně nemají jiný přístup ke svým nemovitostem, než přes pozemek žalovaných, navrhuje provedení vyjmenovaných důkazů a dále, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Senát odvolacího soudu jednal a rozhodoval dne 29. 6. 2004 a 1. 7. 2004 ve stejném složení, správný je i jeho závěr, že žalobkyně nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení a neobstojí ani dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaní ještě poukazují na to, že žalobkyně v roce 2004 zřídily příjezd ke svému domu č. 99 z obecní komunikace po svém pozemku. Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je z důvodu nesprávného právního posouzení věci opodstatněné. K namítaným vadám řízení dovolací soud uvádí,