22 Cdo 3009/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3009/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3009/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3009.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zneužívání výkonu práv a povinností Dotčené předpisy:§ 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3009/2024-1084 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, IČO: 26860848, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic, s. p., se sídlem v Praze, Čerčanská 2023/12, IČO: 65993390, o zdržení se vypouštění srážkových vod na pozemky žalobkyně, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 26/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V dané věci již Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Cdo 2635/2020-701, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 12. 3. 2020, č. j. 14 Co 84/2019-652, s tím, aby zvážil, zda činnost žalovaného může představovat přímé imise. Odvolací soud v dalším řízení zrušil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 11. 2018, č. j. 7 C 26/2013-551, a věc mu vrátil k doplnění dokazování a opětovnému projednání. 2. Soud prvního stupně v dalším řízení rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 7 C 26/2013-962. V něm zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zdržet se vypouštění povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na pozemky žalobkyně parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětné pozemky“) – (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou měla být žalovanému uložena povinnost zamezit v přítoku povrchových a srážkových vod z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na předmětné pozemky žalobkyně (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť šlo ze strany žalobkyně o zjevné zneužití práva, které nemůže požívat ochrany podle § 1012 a 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), a to ze dvou důvodů. Zaprvé, žalobkyně koupila předmětné pozemky v dražbě, nic do nich neinvestovala a nečinila opatření ke zlepšení vodních poměrů. Navrhla žalovanému odprodej za odhadní cenu, žalovaný však nemůže nakupovat nemovitosti, které ke své činnosti nepotřebuje. Soud považoval za šikanu to, že žalobkyně neučinila žádná opatření ke zlepšení vodních poměrů a že si podáním této žaloby pouze vytvářela podmínky pro výhodný prodej předmětných pozemků. Zadruhé, žalovaný zahájil rekonstrukci odpočívky L., která by byla realizována podle v současné době platných právních předpisů týkajících se způsobu odvádění srážkových vod z tělesa dálnice. Proti stavebnímu řízení však žalobkyně obstruuje. 4. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 14 Co 129/2023-1026, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–III potvrdil a změnil nákladový výrok IV (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zjevném zneužití práva ze strany žalobkyně a rozvedl jeho závěry. Uvedl, že jde o případ nepravé zpětné retroaktivity (předchozí právní úprava institut přímých imisí neznala). Dále poukázal na nekalé praktiky personálně propojených obchodních společností, které spočívaly v tom, že se účastnily veřejných dražeb, v nichž spekulativně nabývaly vlastnická práva k nemovitostem a následně vytvářely tlak na vlastníky sousedních pozemků tak, že jim neumožňovaly příjezd na pozemky, zpoplatňovaly jejich užívání, rozebraly stavbu před dokončením, neumožňovaly zbudování přípojek a podobně, přitom samy se o své nemovitosti vůbec nestaraly, neudržovaly je, neopravovaly a přistupovaly k nabídkám odprodeje svých takto nabytých nemovitostí za výrazně vyšší cenu, než za jakou je nabyly v dražbách. Podobně si počínala i žalobkyně – pozemky v roce 2005 vydražila, neužívala je a nestarala se o ně a posléze učinila žalovanému nabídku odkupu za odhadní cenu. Odvolací soud odkázal na judikaturu, podle které v případě dlouhotrvajícího zásahu, proti němuž se vlastník věci bez racionálního důvodu po delší dobu nebrání, lze zvažovat i vydržení práva opravňujícího k zásahu do věci, konkludentní souhlas či posouzení chování vlastníka jako zjevné zneužití práva. Jedná se sice o legitimní způsob podnikání, nicméně pokud žalobkyně vydražila sporné pozemky za nízkou cenu, na niž zjevně měly vliv zhoršené odtokové poměry a podmáčenost, nelze považovat za souladné s dobrými mravy, aby se nyní žalobkyně domáhala vydání rozsudku na zákaz přímých imisí. Dalším důvodem je blokace žalobkyně stavby dešťové kanalizace a vsakovací nádrže. Žalovanému se nepodařilo doložit stavebnímu úřadu povolení o nakládání s vodami, protože žalobkyně v řízení podávala opravné prostředky a dokonce i námitky podjatosti pracovníků stavebního úřadu. 6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V něm vymezila otázku hmotného práva související s přiměřeností aplikace § 8 a 1013 o. z., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o uplatnění jejího práva na zdržení se a zamezení vypouštění vod z pozemku žalovaného na předmětné pozemky v rozporu s dobrými mravy, resp. jako zjevné zneužití práva, považovala za zjevně nepřiměřený. Kritizovala především, že soudy učinily závěry o zjevném zneužití práva bez dalšího dokazování a přejaly spekulace žalované. Nebylo přípustné, aby jí bylo přičítáno k tíži jednání jiných společností. Podle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu pak nelze nabytí věci v dražbě za nižší cenu klást k tíži nabyvatele. Nemůže tak jít o důvod pro ospravedlnění vypouštění přímých imisí na její pozemek. Není pravda, že by žalobkyně imise tolerovala; brání se proti nim žalobou již více než 11 let. Není ani pravdou, že by žalobkyně bránila ve vydání povolení pro stavbu dešťové kanalizace a vsakovací nádrže. Žalovaný o povolení usiluje teprve od roku 2021, přičemž jím předkládané žádosti neměly základní náležitosti; ani samotné vedení stavebního řízení pak není zárukou realizace stavby. Zdůraznila, že podle judikatury dovolacího soudu přichází zneužití práva do úvahy toliko výjimečně. Napadené rozhodnutí také označila za nepřezkoumatelné; nevypořádalo se s tím, že zakládá stav trvalého odepření nerušeného výkonu vlastnického práva žalobkyně k jejím pozemkům, které slouží jako jímky na vodu. Soudy navíc ignorovaly závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozsudku č. j. 22 Cdo 2635/2020-701. Pokud se odvolací soud nezabýval posouzením obdobných lokalit, je jeho rozhodnutí neúplné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že s námitkami žalobkyně nesouhlasí a že je dovolání nedůvodné. Napadené rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelné. Zneužití práva žalobkyně bylo prokázáno – na jedné straně se domáhala zamezení zaplavování svých pozemků žalovaným a na druhé straně dlouhodobě obstruuje vydání povolení k rekonstrukci odpočívky, díky níž budou povrchové vody vsakovány a likvidovány výhradně na pozemku žalovaného. Osm let – od roku 2005, kdy žalobkyně pozemky nabyla, až do podání žaloby v roce 2013 – se proti údajnému zamokřování nikdo nebránil; lze tak podle judikatury dovolacího soudu dovodit konkludentní souhlas. Pozemky žalobkyně navíc nejsou zastavitelné, jsou v ložiskovém a v záplavovém území – ochranném pásmu dálnice, není k nim přístup z veřejné cesty a nejsou udržovány. Připomněla simulovanou smlouvu, kterou žalobkyně předložila, aby zlepšila své postavení v řízení, a opakující se praktiky personálně propojených společností. S odkazem na znalecký posudek znalce Jůzy zdůraznil, že v případě vyhovění žalobkyni by došlo k nastolení nebezpečného stavu odpočívky (zaplavení vozovky). Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. 8. Žalobkyně se v replice vyjádřila nesouhlasně k argumentaci žalovaného. K přímým imisím podle ní dochází a při uložení povinnosti žalovanému se jich zdržet mu může být stanovena přiměřená lhů