22 Cdo 3026/2023 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3026/2023-724 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. D., zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalovaným 1) L. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 297/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023 -682, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 365 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Vacy. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 23 C 297/2015-633, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem Ing. Martina Appelta č. 2317-97/2015, eventuelně určení, že rovnodílnými spoluvlastníky tohoto pozemku jsou žalobkyně, A. S., zemřelá XY, a L. S., zemřelý XY (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok IV). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023-682, odmítl odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. V řešené věci se žalobkyně dovolávala vydržení části zemského povrchu, která přiléhala k části pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) zatíženého služebností cesty a spolu se zatíženou částí pozemku tvořila koridor mezi oplocenými pozemky. Pozemek, za jehož součást měla být sporná část zemského povrchu považována, nabyla žalobkyně spolu se svými rodiči v roce 1957, každý byl vlastníkem ideální 1/3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že za doby účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, desetiletá vydržecí doba neuplynula, k vydržení by mohlo dojít v době od 1. 1. 1992, avšak žalobkyně ani její právní předchůdci spornou část pozemku neměli v držbě. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, poukázal i na zjištění soudu prvního stupně, že sporný pozemek nebyl nikdy k pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) připlocen, jak se žalobkyně domnívá. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání. 5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4027/2009) při posouzení otázky, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl dále odvolací soud odchýlit při řešení dvou otázek procesního práva. Jde o otázku, „zda jde o porušení zásady zákazu soudní libovůle“, učiní-li soud závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi na základě rozporů mezi jeho první a druhou výpovědí, zatímco svědek byl vyslechnut pouze jednou a ve druhém případě byla vyslechnuta osoba shodného jména a příjmení, je-li to podstatné pro jeho skutkový závěr, a dále o otázku, zda se soudy musí vypořádat v rozhodnutí se všemi účastníky uváděnými skutečnostmi a jejich právními názory a uvést, proč některé důkazy neprovedly a proč provedené důkazy neprokazují skutková tvrzení. 6. Za otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené považuje žalobkyně tyto právní otázky: 1. zda počala-li běžet vydržecí lhůta za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) a to dne 29. 6. 1957, bylo možné vzhledem k čl. I bodu 110. § 865 odst. 3 zákona č. 509/1991 Sb. vydržet pozemek k 29. 6. 1967. 2. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke zrušení/zániku dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964“, 3. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke stavení dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964 s tím, že tato lhůta pokračovala ve svém běhu ode dne 1. 1. 1992“ … a skončila dne 29. 6. 1995 nabytím vlastnického práva vydržením, případně zda došlo k jejímu přerušení/přetržení s účinností k 1. 4. 1964 a desetiletá promlčecí lhůta počala plynout znovu od 1. 1. 1992. 7. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a její rodiče koridor, ve kterém se nacházel i sporný pozemek, neužívali (neužívali tedy ani část pozemku parc. č. XY, přes který vedla už od roku 1949 služebnost), neobhospodařovali jej, ani neprojevili žádnou vůli vlastnicky s předmětným pozemkem nakládat, panství nad ním nevykonávali, ten pouze navazoval na služebnost a byl spolu s částí pozemku žalobkyně zatíženého služebností užívaný třetími osobami k průchodu a průjezdu na sousední parcely, které vznikly rozdělením p. č. XY v roce 1949. Dále uvedl, že vydržení bylo možné až od 1. 1. 1992, jestliže však žalobkyně neprojevila žádnou vůli pozemek držet a užívat a ani jej pro sebe neužívala, nemohlo dojít k jeho vydržení. Podstata držby však podle žalobkyně není v jejím fyzickém ovládání, záleží na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory nakládá s věcí. Odvolací soud přitom pominul vůli věc vlastnit a propůjčení užívacího práva ve prospěch třetí osoby. 8. Dovolatelka dále podrobně uvádí důvody, pro které nebylo hodnocení svědeckých výpovědí ze strany soudu prvního stupně správné, a dodala, že listiny založené ve spisu nekorespondují s originálem. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s právní argumentací dovolatelky, podle které promlčecí doba začala plynout již 29. 6. 1957 a uplynula 29. 6. 1967 za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani neodůvodnily, proč nebyl proveden důkaz jejím výslechem a výslechem jejího syna, za nepřesvědčivý považuje dovolatelka i závěr o šíři koridoru 2,5 m. Soudy se nezabývaly ani dobrou vírou žalobkyně a jejích rodičů při nabytí pozemku a tím, že žalobkyně mohla na sporný pozemek chodit, a to brankou, na které byla umístěna poštovní schránka s označením S. Zákon č. 141/1950 Sb. neměl ustanovení o běhu vydržecí lhůty, běh promlčecí lhůty měl právní následek v podobě nabytí vlastnického práva vydržením. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vypořádána ani námitka, že k promlčení mohlo dojít po roce 1992 na základě lhůty běžící už od roku 1957. Žalobkyně dále popsala své úvahy o možnosti dalšího běhu promlčecí doby, která započala běžet v roce 1957 a vyjádřila se také k umístění plotů v oblasti v průběhu let. 9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalovaní navrhují, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nepovažují za nepřezkoumatelný. Uvedli, že žalobkyně dala podnět k zahájení dodatečného projednání dědictví – sporného pozemku, až v průběhu tohoto řízení, v dědických rozhodnutích z roku 1987 a 1996 není tento pozemek uveden. Podrobně se také vyjádřili ke skutkovým zjištěním nalézacích soudů, že sporný pozemek žalobkyně ani její právní předchůdci žádným způsobem neužívali a že nebyl k jejich pozemku ani připlocen, k historii vzniku sporné části zemského povrchu a rozdělení přilehlého pozemku a k hodnocení provedených důkazů. Vyjádřili se také k tvrzené dobré víře žalobkyně a jejích právních předchůdců, která měla být opřena o absenci výměry pozemku parc. č. XY v kupní smlouvě z roku 1957 a k podmínkám vydržení. 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za