22 Cdo 3026/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3026/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3026/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3026.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 641/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3026/2023-724 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně V. D., zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti žalovaným 1) L. H. a 2) J. H., oběma zastoupeným JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 297/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023 -682, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 365 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Vacy. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 23 C 297/2015-633, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem Ing. Martina Appelta č. 2317-97/2015, eventuelně určení, že rovnodílnými spoluvlastníky tohoto pozemku jsou žalobkyně, A. S., zemřelá XY, a L. S., zemřelý XY (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III) a zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok IV). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 84/2023-682, odmítl odvolání proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. V řešené věci se žalobkyně dovolávala vydržení části zemského povrchu, která přiléhala k části pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) zatíženého služebností cesty a spolu se zatíženou částí pozemku tvořila koridor mezi oplocenými pozemky. Pozemek, za jehož součást měla být sporná část zemského povrchu považována, nabyla žalobkyně spolu se svými rodiči v roce 1957, každý byl vlastníkem ideální 1/3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že za doby účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, desetiletá vydržecí doba neuplynula, k vydržení by mohlo dojít v době od 1. 1. 1992, avšak žalobkyně ani její právní předchůdci spornou část pozemku neměli v držbě. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil, poukázal i na zjištění soudu prvního stupně, že sporný pozemek nebyl nikdy k pozemku žalobkyně (jejích právních předchůdců) připlocen, jak se žalobkyně domnívá. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání. 5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4027/2009) při posouzení otázky, zda pro úspěšné vydržení nemovitosti je nezbytné nemovitou věc po celou vydržecí dobu fyzicky užívat, či je možné řádnou držbu shledat i v jiných aspektech. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl dále odvolací soud odchýlit při řešení dvou otázek procesního práva. Jde o otázku, „zda jde o porušení zásady zákazu soudní libovůle“, učiní-li soud závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi na základě rozporů mezi jeho první a druhou výpovědí, zatímco svědek byl vyslechnut pouze jednou a ve druhém případě byla vyslechnuta osoba shodného jména a příjmení, je-li to podstatné pro jeho skutkový závěr, a dále o otázku, zda se soudy musí vypořádat v rozhodnutí se všemi účastníky uváděnými skutečnostmi a jejich právními názory a uvést, proč některé důkazy neprovedly a proč provedené důkazy neprokazují skutková tvrzení. 6. Za otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené považuje žalobkyně tyto právní otázky: 1. zda počala-li běžet vydržecí lhůta za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, (dále jen „zákon č. 141/1950 Sb.“) a to dne 29. 6. 1957, bylo možné vzhledem k čl. I bodu 110. § 865 odst. 3 zákona č. 509/1991 Sb. vydržet pozemek k 29. 6. 1967. 2. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke zrušení/zániku dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964“, 3. zda „došlo zrušením občanského zákoníku z roku 1950 zákonem č. 40/1964 Sb. ke stavení dosud plynoucí promlčecí lhůty s účinností k 1. 4. 1964 s tím, že tato lhůta pokračovala ve svém běhu ode dne 1. 1. 1992“ … a skončila dne 29. 6. 1995 nabytím vlastnického práva vydržením, případně zda došlo k jejímu přerušení/přetržení s účinností k 1. 4. 1964 a desetiletá promlčecí lhůta počala plynout znovu od 1. 1. 1992. 7. Dovolání odůvodnila tím, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně a její rodiče koridor, ve kterém se nacházel i sporný pozemek, neužívali (neužívali tedy ani část pozemku parc. č. XY, přes který vedla už od roku 1949 služebnost), neobhospodařovali jej, ani neprojevili žádnou vůli vlastnicky s předmětným pozemkem nakládat, panství nad ním nevykonávali, ten pouze navazoval na služebnost a byl spolu s částí pozemku žalobkyně zatíženého služebností užívaný třetími osobami k průchodu a průjezdu na sousední parcely, které vznikly rozdělením p. č. XY v roce 1949. Dále uvedl, že vydržení bylo možné až od 1. 1. 1992, jestliže však žalobkyně neprojevila žádnou vůli pozemek držet a užívat a ani jej pro sebe neužívala, nemohlo dojít k jeho vydržení. Podstata držby však podle žalobkyně není v jejím fyzickém ovládání, záleží na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory nakládá s věcí. Odvolací soud přitom pominul vůli věc vlastnit a propůjčení užívacího práva ve prospěch třetí osoby. 8. Dovolatelka dále podrobně uvádí důvody, pro které nebylo hodnocení svědeckých výpovědí ze strany soudu prvního stupně správné, a dodala, že listiny založené ve spisu nekorespondují s originálem. Soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s právní argumentací dovolatelky, podle které promlčecí doba začala plynout již 29. 6. 1957 a uplynula 29. 6. 1967 za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani neodůvodnily, proč nebyl proveden důkaz jejím výslechem a výslechem jejího syna, za nepřesvědčivý považuje dovolatelka i závěr o šíři koridoru 2,5 m. Soudy se nezabývaly ani dobrou vírou žalobkyně a jejích rodičů při nabytí pozemku a tím, že žalobkyně mohla na sporný pozemek chodit, a to brankou, na které byla umístěna poštovní schránka s označením S. Zákon č. 141/1950 Sb. neměl ustanovení o běhu vydržecí lhůty, běh promlčecí lhůty měl právní následek v podobě nabytí vlastnického práva vydržením. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není vypořádána ani námitka, že k promlčení mohlo dojít po roce 1992 na základě lhůty běžící už od roku 1957. Žalobkyně dále popsala své úvahy o možnosti dalšího běhu promlčecí doby, která započala běžet v roce 1957 a vyjádřila se také k umístění plotů v oblasti v průběhu let. 9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. 10. Žalovaní navrhují, aby bylo dovolání jako nedůvodné odmítnuto. Rozsudek odvolacího soudu nepovažují za nepřezkoumatelný. Uvedli, že žalobkyně dala podnět k zahájení dodatečného projednání dědictví – sporného pozemku, až v průběhu tohoto řízení, v dědických rozhodnutích z roku 1987 a 1996 není tento pozemek uveden. Podrobně se také vyjádřili ke skutkovým zjištěním nalézacích soudů, že sporný pozemek žalobkyně ani její právní předchůdci žádným způsobem neužívali a že nebyl k jejich pozemku ani připlocen, k historii vzniku sporné části zemského povrchu a rozdělení přilehlého pozemku a k hodnocení provedených důkazů. Vyjádřili se také k tvrzené dobré víře žalobkyně a jejích právních předchůdců, která měla být opřena o absenci výměry pozemku parc. č. XY v kupní smlouvě z roku 1957 a k podmínkám vydržení. 11. Dovolání není přípustné. 12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního p