22 Cdo 320/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 320/2025-256 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně D. H., zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze, Semická 2026/12, proti žalovaným 1) J. T. a 2) L. D., zastoupeným Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 68/105, o úpravu poměrů spoluvlastníků nemovitosti v oblasti správy společné věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 132/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2024, č. j. 12 Co 213/2024-220, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radomila Kožuského. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala určení, že rozhodnutí spoluvlastníků o způsobu užívání nemovitých věcí na adrese XY, XY, ze dne 6. 5. 2020, je vůči žalobkyni právně neúčinné, a úpravy způsobu užívání této nemovitosti tak, že soud určí, jakou konkrétní žalobkyní specifikovanou část domu, chodníku a zahrady bude užívat žalobkyně, jakou konkrétní žalobkyní specifikovanou část domu a zahrady budou společně užívat žalovaní, a že ostatní prostory budou účastníci užívat společně v poměru odpovídajícím velikosti jejich spoluvlastnických podílů. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 20 C 132/2020-195, žalobu na určení neúčinnosti a úpravu poměrů spoluvlastníků, ve znění, které ve výroku I specifikoval, zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 4. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je menšinovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, s podílem ve výši 1/3, žalovaný 1) je vlastníkem ideální ½, žalovaná 2) vlastnicí ideální 1/6 těchto nemovitostí. Žalobkyni byla doručena pozvánka na schůzi spoluvlastníků konanou 6. 5. 2020 s tím, že předmětem schůze bude odsouhlasení způsobu užívání nemovitosti mezi jednotlivými spoluvlastníky, žalobkyně se z této schůze omluvila. Na uvedené schůzi přijali zbývající spoluvlastníci (žalovaní) 2/3 většinou rozhodnutí o tom, že suterén a byty v prvním patře budou společně užívat žalovaní a byt v 2. patře včetně horního podkroví žalobkyně. Zápis ze schůze byl žalobkyni doručen elektronicky (6. 5. 2020) i poštou (18. 5. 2020), 21. 5. 2020 zaslala žalobkyně žalovaným svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím. 5. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svůj nárok nedůvodně opírá o § 1139 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť rozhodnutí o způsobu užívání společné věci bylo platně přijato, obrana tak byla možná postupem podle § 1129 odst. 2 o. z., toho žalobkyně v zákonné prekluzivní lhůtě nevyužila, neboť žalobu podala až 17. 6. 2020. Za správný označil také závěr soudu prvního stupně o tom, že prekluzivní lhůta počala běžet ode dne, kdy bylo rozhodnutí přijato (§ 1128 odst. 3 o. z.) a že předmět hlasování byl v pozvánce vymezen dostatečně určitě a srozumitelně. Připomněl, že elektronicky byla žalobkyně o obsahu rozhodnutí spoluvlastníků vyrozuměna téhož dne. Rozhodnutí o způsobu užívání nepovažoval za přijaté v rozporu s dobrými mravy, zejména když žalobkyně v předmětné nemovitosti nebydlí a využívá ji ke shromažďování věcí, zejména odborné literatury, a potřeba rekonstrukce se týká celé stavby. Náklady na rekonstrukci by přitom tížily všechny spoluvlastníky, nejen žalobkyni. Poukázal rovněž na to, že rozhodnutí o tom, aby užívala nezpůsobilé 2. patro, považuje žalobkyně za rozporné s dobrými mravy, sama však navrhuje, aby stejné prostory užívali společně žalovaní většinoví spoluvlastníci. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání. 7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud „vybočil z ustálené rozhodovací praxe“ a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu nesprávně právně posoudil také otázku jednání v rozporu s dobrými mravy. 8. Rozsáhle popisuje průběh řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a polemizuje s právním názorem těchto soudů na vztah § 1139 o. z. a § 1128 až 1130 o. z., namítá, že v dané věci šlo o významnou záležitost, dovolatelka se však jednání osobně nezúčastnila a nebyla o jeho obsahu řádně informována. Jediným možným prostředkem ochrany tak byla žaloba dle § 1139 o. z., bez prekluzivní lhůty. Má rovněž za to, že prekluzivní lhůta podle § 1128 odst. 3 o. z. běží až od okamžiku, kdy se spoluvlastník o přijetí rozhodnutí dozvěděl, jiný výklad je podle jejího názoru v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 192/2017 a sp. zn. 22 Cdo 4079/2011, neboť konstatování, že předmětem schůze bude odsouhlasení užívání nemovitosti mezi jednotlivými spoluvlastníky, nepředstavuje řádné seznámení s předmětem jednání spoluvlastníků. Prekluzivní lhůta proto začala běžet až 18. 5. 2020, kdy jí bylo rozhodnutí doručeno poštou. K doručení e-mailem lze přihlížet až v případě, že se jeho obsah dostal do dispoziční sféry žalobkyně, ta se přitom vrátila až 18. 5. 2020, kdy si vyzvedla na poště rozhodnutí, až tento den se také dostal do dispoziční sféry e-mail, dříve neměla možnost se s ním seznámit. 9. Závěr o přednosti rozhodnutí spoluvlastníků před pokojným stavem na základě předchozí dohody, kterou rozhodnutí nahradilo, považuje za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2725/2017 k upořádání poměrů při neshodě spoluvlastníků podle slušného uvážení. 10. Odkazuje dále na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a má za to, že podle pravidel slušného uvážení může soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout i po uplynutí prekluzivní lhůty podle § 1128 odst. 3 o. z., přijetí rozhodnutí spoluvlastníků považuje za irelevantní a má za to, že odvolací soud nezohlednil všechny relevantní okolnosti případu. 11. V dovolání se věnuje také otázce zařazení do běžné či mimořádné správy a konstitutivní povaze rozhodnutí podle § 1139 o. z., právní úpravě, kterou je třeba na rozhodnutí o správě společné věci aplikovat, a mírou vázanosti soudu návrhem. Dodává, že navrhne-li některý ze spoluvlastníků, aby soud rozhodl, že rozhodnutí většiny nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil nebo nahradil, uspořádá soud poměry podle slušného uvážení. Uzavírá, že s ohledem „na výše uvedené“ se rozhodnutí odvolacího soudu výrazně odchýlilo „od ustálené praxe soudů“. Dovolatelka žádala kompletní úpravu poměrů spoluvlastníků, nejen zrušení rozhodnutí spoluvlastníků a podrobení revizi. Soud měl tedy „postupovat způsobem naznačeným ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu“ a nikoli žalobu bez dalšího odkazem na prekluzivní lhůtu zamítnout. 12. Navrhuje, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť případným výkonem rozhodnutí hrozí žalobkyni vážná újma. 13. Žalovaní navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Dovolání podle jejich názoru nesplňuje předpoklady přípustnosti, je zmatečné, částečně nesrozumitelné a obsahuje nepravdivé informace. Rozhodnutí většinových spoluvlastníků o užívání společné věci, nejsou-li schopni se spoluvlastníci dohodnout, není vůči menšímu samo o sobě v rozporu s dobrými mravy ani šikanózním výkonem práva. Absence rozporu s dobrými mravy byla navíc jen jedním z důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně také nepřípustně brojí zejména proti skutkovým zjištěním. Žalovaní se dále vyjádřili k prekluzivní lhůtě a jejímu významu pro rozhodnutí spoluvlastníků a k okamžiku, od kterého se žalobkyně mohla s rozhodnutím o užívání společných nemovitostí seznámit. Dodali, že žádná „původní konkludentní dohoda“ nebyla v řízení prokázána, pravdivé není ani tvrzení, že žalovaní nemovitosti neužívají. Za nedůvodný označili i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 14. Dovolání zčásti trpí vadami, které věcnému projednání brání, a zčásti není přípustné. 15. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání