22 Cdo 3277/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3277/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2026 Spisová značka:22 Cdo 3277/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.3277.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1100/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3277/2025-241 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce: STAVBA PRAHA družstvo, se sídlem v Praze, Sudoměřská 1293/32, IČO 00027707, zastoupený Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované České republice – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 C 57/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2025, č. j. 70 Co 225/2025 201, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2025, č. j. 57 C 57/2023-168, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“ – výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2025, č. j. 70 Co 225/2025 201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. 4. Jako první vymezil otázku, zda systematické jednání státních orgánů po dobu minimálně 10 let zakládá objektivně omluvitelný omyl ve smyslu judikatury o putativním titulu způsobilý založit oprávněnou držbu ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a § 1089 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). K tomu uvedl, že závěr odvolacího soudu, že si žalobce musel být od počátku vědom, že předmětné pozemky užívá nikoliv jako jejich vlastník, ale jako detentor, a že jejich vlastníkem i nadále zůstala žalovaná, byl podle něj v příkrém rozporu s provedenými důkazy, konkrétně rozhodnutími stavebního úřadu, který vedl řízení k předmětným pozemkům pouze s žalobcem jako jediným účastníkem. Proto dovozoval, že jej stavební úřad považoval za vlastníka předmětných pozemků. K tomu odkázal na odstavec k předpokladům řádného vydržení podle § 1089 a § 1090 odst. 1 o. z. z rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, z něhož podle dovolatele vyplývá připuštění konceptu putativního titulu, o který se může opírat poctivá držba. Odvolacímu soudu vytýkal, že se vůbec nezabýval otázkou, zda jednání státních orgánů mohlo založit takový putativní titul. Putativní titul podle dovolatele jednoznačně vyplýval z provedených důkazů v jejich vzájemné souvislosti. 5. Druhou v pořadí předložil dovolatel otázku, zda je pro posouzení možnosti vzniku putativního titulu a poctivé držby právně relevantní skutečnost, že podle § 69 odst. 3 a § 96 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, bylo možné převést vlastnictví národního majetku na družstevní organizace smlouvou podle § 349 téhož zákona, pokud to vyžadoval důležitý společenský zájem, když dovolatel prokazatelně nabyl hospodářskou smlouvou ze dne 15. 12. 1980 vlastnictví k jiným pozemkům v témže areálu stejným způsobem. Dovolatel byl názoru, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o závěr, že dovolatel jako nestátní organizace nemohl nabýt právo hospodaření s předmětnými pozemky. Z uvedených ustanovení však podle něj jednoznačně vyplývá, že převod vlastnictví národního majetku na družstevní organizace byl právně možný, pokud to bylo provedeno smlouvou podle § 349 hospodářského zákoníku. Dovolatel se domníval, že pokud fakticky nabyl vlastnictví k sousedním pozemkům na základě hospodářské smlouvy, jeho přesvědčení o nabytí vlastnictví i k předmětným pozemkům lze považovat za objektivně omluvitelné. 6. Třetí otázka dovolatele se týkala mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. Dovolatel jednak odvolacímu soudu vytýkal, že dovodil nepoctivý úmysl dovolatele bez toho, aby žalovaný předložil jediný důkaz o nepoctivém úmyslu. Tím měl odvolací soud otočit důkazní břemeno v rozporu se zákonem a judikaturou, která výslovně stanoví: „Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.“ V tomto kontextu odkázal znovu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. K tomu formuloval ještě související otázku, zda je možné „dovodit úmysl zkrátit práva a působit újmu u držitele, který investuje obrovské částky do rozvoje pozemků, uhrazuje všechny poplatky spojené s pozemky, a jehož držba není po dobu 73 let nijak zpochybněna vlastníkem?“ Domníval se, že naopak z pasivity žalované mohl dovolatel důvodně usuzovat, že jeho držba není nikomu na újmu. Otázka měla kromě jiného pomoci stanovit, jaká intenzita investic a péče o majetek je neslučitelná se závěrem o nepoctivém úmyslu. 7. Další v pořadí formuloval dovolatel otázku, zda přerušuje držbu pro účely mimořádného vydržení podle § 1095 o. z. a § 3066 o. z. skutečnost, že držitel jako provozní správce na základě příkazní smlouvy nadále vykonával veškerá faktická práva k pozemkům (údržba, kontrola přístupu, oplocení, sekání, úklid) se souhlasem nástupnické organizace, která byla vlastníkem staveb na pozemcích a která pozemky užívala pouze jako detentor na základě vůle a souhlasu původního držitele. Dovolatel měl za to, že závěr odvolacího soudu o užívání předmětných pozemků „SNVD“ vychází z premisy, že pouhé umístění staveb na pozemcích znamená automaticky ztrátu držby původního držitele, což je v rozporu. To považoval za rozporné s příkazní smlouvou a také se svědeckými výpověďmi J. K. a H. Soudu prvního stupně zároveň vytkl, že odmítl tyto svědecké výpovědi jako nevěrohodné s jediným odůvodněním, že „SNVD“ v jiném řízení tvrdilo, že pozemky „užívá“. Takové vysvětlení podle dovolatele nebylo v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), pročež označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. 8. Dovolatel také vytýkal odvolacímu soudu závěr uvedený v bodě 26 napadeného rozsudku, „že žalobce byl po celou dobu užívání předmětných nemovitostí pouze jejich detentorem, nikoliv držitelem, neboť je užíval nikoliv pro sebe, ale na základě svolení jejich vlastníka,“ neboť tento závěr měl být v rozporu s prokázanými skutečnostmi a s definicí držby podle § 987 o. z. Z provedených důkazů podle dovolatele jasně vyplývalo, že se k pozemkům choval jako vlastník, závěr o detenci by byl v rozporu s ekonomickou racionalitou jednání dovolatele. 9. Dále formuloval ještě otázku procesního práva, a sice, zda je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. a procesními právy účastníka přebírat skutkové a právní závěry z jiného řízení, jehož dovolatel nebyl účastníkem, v němž nebyla provedena podstatná část důkazů provedených v tomto řízení, a které se týkalo odlišného předmětu řízení (bezdůvodné obohacení vs. určení vlastnictví). Oběma soudům vytýkal, že jelikož nebyl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 64/2021, ani řízení vedoucího k rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 169/2013-364, nemohl tedy předkládat důkazy, navrhovat provedení důkazů, vyjadřovat se k prováděným důkazům a argumentačně ovlivnit právní posouzení věci. Upozornil, že v předmětném řízení byly provedeny klíčové důkazy, které ani v jednom z řízení nebyly provedeny a vyjmenoval, které konkrétně to měly být. 10. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž zruší jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 12. Dovolání není přípustné. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovo