22 Cdo 3373/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3373/2024-705 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Royal residence Zlín s.r.o., se sídlem v Praze, Vinořské náměstí 34, IČO: 08204063, zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20, proti žalovanému statutárnímu městu Zlín, se sídlem ve Zlíně, náměstí Míru 12, IČO: 00283924, zastoupenému JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 110/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně–pobočky ve Zlíně ze dne 19. 6. 2024, č. j. 59 Co 44/2024-650, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Martina Kornela, Ph.D., advokáta se sídlem v Ostravě, Zámecká 488/20. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2023, č. j. 39 C 110/2021-387, povolil zřízení nezbytné cesty jako služebnosti přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobkyně a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 9347-3254/2021, vyhotoveném a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Martinem Šmídem dne 7. 1. 2021, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku v podobě přílohy, přičemž tato služebnost se zřizuje pro chůzi osob a jízdu motorovými vozidly, bez omezení druhu vozidel a bez jakéhokoliv časového omezení (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému úplatu ve výši 995 244 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně–pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 59 Co 44/2024-650, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se povoluje zřízení nezbytné cesty jako služebnosti přes pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalovaného, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví žalobkyně a každého dalšího vlastníka tohoto pozemku, a to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 9347-3254/2021, vyhotoveném a ověřeném úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Martinem Šmídem dne 7. 1. 2021, který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně v podobě přílohy, přičemž tato služebnost se zřizuje pro chůzi osob a jízdu motorovými vozidly, jejichž nejvyšší povolená hmotnost činí 3,5 tuny, bez jakéhokoliv časového omezení, a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému úplatu za povolení nezbytné cesty ve výši 800 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Formuluje v něm deset otázek hmotného či procesního práva (dále konkretizovaných), které buď nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny, anebo se jedná o právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu ke každé z těchto otázek uvádí dovolací důvody a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám a argumentům, které nepovažuje za důvodné; závěrem vyjádření navrhuje odmítnutí dovolání. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Ve vztahu k dovolatelem tvrzeným právním otázkám, které dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neměly být řešeny, vychází dovolací soud ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Současně podle judikatury platí, že hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Aktuálně se k uvedeným závěrům přihlásil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2121/2023. 9. Otázka č. 1: Dovolatel formuluje otázku, zda „je možné povolení nezbytné cesty, která má být napojena na veřejnou komunikaci, jejíž parametry jsou horší než parametry navrhované nezbytné cesty, resp. která má být napojena na veřejnou komunikaci nesplňující požadavky právních předpisů.“ Podle žalovaného jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. 10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, uveřejněném pod č. 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval závěr, podle kterého soud nemůže povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá postaveno najisto, že přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel o nezbytnou cestu zajištěn přístup. Tento závěr byl odrazem obecnější argumentace, podle které hmotněprávní podmínkou vyhovění žalobě obsaženou v § 1029 odst. 1 o. z. je nedostatek spojení nemovitosti s veřejnou cestou. Účelem povolení nezbytné cesty je potom takový nedostatek odstranit. Z toho plyne, že pokud se mezi nemovitostí, k níž žádá její vlastník povolení nezbytné cesty, a veřejnou cestou nachází více pozemků, je nutné zkoumat, zda rozsah požadované cesty zajistí skutečně dostatečné spojení. Zákonem předpokládaný účel žaloby by nebyl splněn tehdy, kdyby přes povolení nezbytné cesty přes jeden nebo i více pozemků označených v žalobě nedošlo k dostatečnému spojení s veřejnou cestou pro existenci dalších pozemků, které by takovému přístupu nadále bránily. Nezbytnou cestu je totiž možné povolit zásadně jen tehdy, když se na základě soudního rozhodnutí žalobci zpřístupní spojení s veřejnou cestou. 11. Dovolatel klade otázku, zda je možné, aby parametry povolené nezbytné cesty byly vyšší než parametry veřejné komunikace, na kterou má být napojena. V rámci vymezení důvodů dovolání však není uvedena žádná argumentace, která by se k této námitce vztahovala. Dovolacímu soudu není zřejmé, z čeho by měla vyplynout tzv. „jednotná kvalita“ všech částí přístupové cesty a dovolatel to ani neuvádí. V praxi se zcela běžně vyskytují situace, v nichž zajištění přístupu přes vícero pozemků není na jednotlivých pozemcích realizováno ve shodné kvalitě, přičemž důvody k tomu vedoucí mohou být nejrůznější. Je-li v dané věci standard povolené nezbytné cesty vyšší než další úseky na pozemcích žalovaného, které představují veřejnou komunikaci, nemůže to být samo o sobě důvodem pro nepovolení nezbytné cesty v daném rozsahu. Jak totiž vysvětlil soud prvního stupně v bodě 53 odůvodnění jeho rozsudku, představuje veř