22 Cdo 350/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 350/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2025 Spisová značka:22 Cdo 350/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.350.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Obec Stavební řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1012 o. z. § 3 odst. 2 předpisu č. 131/2000 Sb. § 34 odst. 3 předpisu č. 131/2000 Sb. § 187 odst. 2 předpisu č. 283/2021 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 350/2025-381 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně: Olšanská pozemková, a. s., se sídlem v Praze 5, Archeologická 2256/1, IČO 28188781, zastoupená Mgr. Josefem Březinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 177/35, proti žalované: městská část Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, IČO 00063517, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o uložení povinnosti žalované udělit souhlas s vedením inženýrských sítí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 384/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 217/2024-348, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5 021,50 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 20 C 384/2022-315, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vydat souhlas s vedením inženýrských sítí přes pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY v rozsahu a za podmínek uvedených v souhlasu vydaným hlavním městem Praha dne 22. června 2020, pod č. j. 699317/2020, a sice pro účely vybudování přípojek inženýrských sítí, zpevněných ploch a sadových úprav (výrok I), a dále aby byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 80 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne podání žaloby (výrok II); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok III). 2. Žalobkyně se domáhala souhlasu žalované s vedením, respektive prodloužením, inženýrských sítí přes pozemek v její správě, eventuálně aby jí žalovaná nahradila nesouhlasným stanoviskem vzniklou škodu ve výši 80 000 000 Kč. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda lze jednání, kterým žalovaná vyslovila nesouhlasné stanovisko k vedení inženýrských sítí přes jí spravovaný pozemek, shledat protiprávním. Konstatoval, že poté, kdy byl pozemek svěřen do správy žalované, přešlo oprávnění vlastníka nakládat s pozemkem, tj. rozhodovat i o souhlasu s vedením inženýrských sítí, z hlavního města Prahy právě na žalovanou. Proto i přesto, že žalobkyně již měla dřívější souhlasné stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, nebylo možné z něj vycházet a musela žádat o nový souhlas přímo od žalované. Soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že obci nebo městské části, která vystupuje jako vlastník (či osoba s vlastnickými oprávněními ke svěřenému pozemku), nelze soudně ukládat povinnost k vydání souhlasu týkajícího se užívání svěřeného majetku či nakládání s ním. Žalovaná přitom - dle mínění soudu prvního stupně - postupovala konzistentně a opakovaně vyslovovala nesouhlas s plánovanou stavbou žalobkyně, což se promítlo do vydání nesouhlasného stanoviska k realizaci inženýrské sítě (kanalizační přípojky) na předmětném pozemku. V této souvislosti se soud prvního stupně zabýval i eventuálním požadavkem žalobkyně, aby jí byla přiznána náhrada škody, kterou měla utrpět vzhledem k nemožnosti svůj projekt realizovat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neshledal, že by žalovaná jednala protiprávně, respektive, že by způsobila žalobkyni škodu porušením zákona, nepřiznal žalobkyni ani tuto náhradu. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 29 Co 217/2024-348, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a ve výroku III o nákladech řízení jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení při nezměněné povinnost žalobkyně k této náhradě stanovil částkou 3 000 Kč (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (výrok III). 4. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná, jíž byl předmětný pozemek svěřen do správy, vykonává k pozemku veškerá práva a povinnosti vlastníka, přičemž souhlas vlastníka se zatížením jeho nemovitosti, pokud nejde o případy upravené závazně zákonem, není obecně právně vymahatelný. Z toho důvodů nelze shledat, že by žalovaná byla povinna udělit žalobkyni souhlas k zamýšlené stavbě. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně mohla na základě původně vydaného souhlasného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy nabýt určité legitimní očekávání, avšak konstatoval, že toto stanovisko nemohlo zavazovat pro případ, že jí v mezidobí byl pozemek svěřen do správy. Tvrzení, že tímto postupem došlo k protiprávnímu zásahu do práv žalobkyně, proto odvolací soud neshledal důvodným. Zároveň konstatoval, že se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání, z něhož by mohla být vyvozována škodní odpovědnost přičitatelná žalované. 5. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, potažmo která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, či má být vyřešena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že z žádného právního předpisu nevyplývá právní podklad pro zásah soudu do „autonomního“ rozhodování obce jako správce pozemku. Namítá, že v důsledku tohoto závěru byla žalobkyni „fakticky odejmuta“ možnost právní ochrany. Upozorňuje na to, že se odvolací soud blíže nevypořádal s otázkou možného zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) a poukazuje na skutečnost, že žalovaná si nejprve nechala převést předmětný pozemek do své správy a poté znovu vyžadovala souhlas ve smyslu § 184a zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, (stavební zákon), přestože jej již dříve vydalo hlavní město Praha. Tím podle dovolatelky došlo k účelovému a diskriminačnímu blokování jejího investičního záměru. Nesouhlasí proto se závěrem, že by takové jednání obce (městské části) spadalo plně do její „soukromoprávní“ volnosti, a zdůrazňuje v této souvislosti požadavek předvídatelnosti a nediskriminace při nakládání s veřejným majetkem. Dovolacímu soudu proto klade otázku, zda lze odepření souhlasu vlastníka v podobných případech hodnotit jako zcela nepřezkoumatelnou dispozici, anebo zda je možné takové jednání hodnotit v intencích § 8 o. z., a sice zejména za situace, kdy žalobkyně dříve obdržela souhlas Magistrátu hlavního města Prahy a spoléhala na jeho dostatečnost. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporuje, že by se v daném případě jednalo o jakékoliv protiprávní, svévolné či úmyslně zneužívající jednání vůči žalobkyni. Trvá na tom, že její jednání bylo v souladu s právními předpisy, legitimní, předvídatelné a řádně odůvodněné. Zdůrazňuje, že obec (resp. městská část) jako vlastník či správce pozemku jedná v soukromoprávním režimu a není podle žádného zákonného ustanovení povinna poskytnout třetí osobě souhlas s umístěním stavby. Odepření souhlasu proto nepovažuje za nezákonné, ani za projev zjevného zneužití práva, nýbrž za legitimní výkon svého vlastnického (resp. svěřeného) práva. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovol