22 Cdo 3892/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3892/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 12. 2023 Spisová značka:22 Cdo 3892/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.3892.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 695/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3892/2022-123 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce: ČESKÝ ROZHLAS, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1409/12, IČO: 45245053, zastoupený JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení neexistence překupního práva smluvního, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 107/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: [1] Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 26 C 107/2021-65, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že předkupní právo vyznačené ve prospěch Československého rozhlasu podle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako RV 380/1992 ze dne 25. 6. 1992 ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú. Vinohrady, neexistuje (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). [2] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 30 Co 181/2022-99, připustil změnu žaloby (výrok I) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil ve znění, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že předkupní právo vyznačené ve prospěch České republiky, které vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, podle článku V. smlouvy označené ve sbírce listin jako RV 380/1992 ze dne 25. 6. 1992 a podle prohlášení o vzniku práva při zániku osoby dosud z práva oprávněné č. j. UZSVM/A/22476/2022-HMSO ze dne 5. 5. 2022, ve vztahu k pozemkům parc. č. 488, jehož součástí je stavba bez č. p. a č. e., a parc. č. 490, jehož součástí je stavba č. p. 1409, vše v k. ú. Vinohrady, neexistuje, a dále potvrdil ve výroku II o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). [3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny (s jejich konkretizací v další části odůvodnění) a k jedné právní otázce se soud prvního stupně ani odvolací soud nevyjádřily. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. [4] Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. [5] Dovolání není přípustné. [6] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [7] Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. [8] Pro přehlednost dovolací soud úvodem uvádí, že mezi stejnými účastníky prakticky v totožné věci pouze ve vztahu k jiným pozemkům probíhalo řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 155/2021 se stejným výsledkem řízení u soudu prvního stupně i soudu odvolacího (dále též jen „souběžný spor“). V dovolacím řízení byla věc vedena pod sp. zn. 22 Cdo 1017/2023 a Nejvyšší soud o ní rozhodl usnesením ze dne 28. 12. 2023, jímž dovolání žalobce odmítl. Oproti tomuto souběžnému sporu, kde žalobce v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnil více námitek, v této souzené věci byla předmětem podaného odvolání pouze námitka jediná vztahující se k první právní otázce. [9] Tu vymezil žalobce následujícím způsobem: „Byl majetek Československého rozhlasu, kterým disponoval k 25. červnu 1992 jeho majetkem nebo se jednalo o majetek státu?“ [10] V této souvislosti především dovolací soud dodává, že v souběžně vedeném sporu tuto námitku žalobce neuplatnil ani v žalobě, ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. V této věci pak na ní nezaložil žalobní argumentaci; naopak ze sumarizační části odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 1 odůvodnění) se podává, že (mimo jiné) ve vztahu k zákonu č. 597/1992 Sb. výslovně konstatoval, že nemovité a movité věci ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, k nimž příslušelo právo hospodaření Československému rozhlasu, jiná práva a závazky, přecházejí na Českou republiku. Ostatně stejnou argumentaci uplatnil žalobce i v žalobě v souběžném sporu. Tento závěr pak akceptoval v této věci i soud prvního stupně (bod 13 odůvodnění rozsudku), uzavřel-li, že k 25. 6. 1992 nebyly dotčené nemovitosti ve vlastnictví Československého rozhlasu, ale byly ve vlastnictví státu, a Československý rozhlas měl k těmto věcem právo hospodaření. [11] Teprve až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této věci naznačuje dovolatel, že nemělo jít o majetek státu, ale o majetek Československého rozhlasu. Odvolací soud po zopakování dokazování – s podrobným odůvodněním obsaženým v bodech 14–16 rozsudku odvolacího soudu – dospěl k závěru, že předmětný převáděný majetek byl ve vlastnictví České a Slovenské Federativní republiky, neboť měl z veškerých provedených důkazů za to, že z nich takový závěr jasně vyplývá. [12] Dovolatel především – při formulaci první právní otázky – v obecné rovině v dovolání namítá, že majetek, kterým disponoval k 25. 6. 1992 byl jeho majetkem a nikoliv majetkem státu. V této souvislosti poukazuje na to, že dovolací soud by měl jinak posoudit – oproti odvolacímu soudu – obsah delimitační dohody a smlouvy o převodu z 25. 6. 1992 a měl dospět k závěru, že z těchto smluv vyplývá, že nedocházelo k převodu majetku státu, ale majetku Československého rozhlasu. [13] Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato stejně jako i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn.