22 Cdo 393/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 393/2025-155 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Z. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Polankou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Růžičky 1110, proti žalovaným 1) M. L. a 2) T. L., oběma zastoupeným JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 15/2023, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2024, č. j. 18 Co 133/2024-134, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 280 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Zdeňka Polanky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2024, č. j. 21 C 15/2023-102, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY o výměře 272 m² v katastrálním území Plzeň (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemek parc. č. XY o výměře 136 m² (výrok II) a do podílového spoluvlastnictví žalovaných přikázal pozemek parc. č. XY o výměře 137 m² (výrok III), oba pozemky vzniklé rozdělením pozemku parc. č. XY na základě geometrického plánu Ing. Jany Fuksové č. 12715-58/2022, který je nedílnou součástí rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV) a účastníků (výrok V). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 18 Co 133/2024-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní namítají rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018, a formulují otázku „zda odvolací soud nemusí rozhodnout o stanovení peněžitého vyrovnání hodnoty podílů, když v řízení o vypořádání spoluvlastnictví pozemku bylo prokázáno, že nově vzniklé pozemky nejsou stejné kvality.“ Dovolatelé tedy namítají, že odvolací soud při rozhodování o rozdělení spoluvlastnictví nezohlednil rozdílnou kvalitu a hodnotu nově vzniklých pozemků a neprovedl peněžité vyrovnání. 4. Dále poukazují na nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu o tom, komu připadnou části původního společného pozemku (odkazují přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005). Podle dovolatelů dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka „zda je možné v případě zrušení podílového spoluvlastnictví k pozemku rozhodnout o tom, která konkrétní část pozemku bude přikázána do spoluvlastnictví jednoho z účastníků řízení, pouze na základě existence užívacího titulu k sousedícímu pozemku jednoho ze spoluvlastníků.“ Dovolatelé nesouhlasí s tím, že žalobci byl přikázán do vlastnictví pozemek parc. č. XY, neboť se v jeho sousedství nachází jím pronajatý pozemek města Plzně, jehož část by žalobce mohl v budoucnu odkoupit. Tuto úvahu odvolacího soudu považují za zjevně nepřiměřenou opět ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005. 5. V neposlední řadě dovolatelé nesouhlasí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení a namítají odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezu ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, podle kterého zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, která je charakteristická tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. 6. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, řádně a logicky odůvodněné a zohledňující veškeré okolnosti případu. Dle jeho názoru neexistuje žádný dovolací důvod a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K údajné rozdílné kvalitě nově vzniklých pozemků 10. Podle žalovaných je pozemek parc. č. XY, který byl přikázán do vlastnictví žalobci, hodnotnější a tvarově i polohově výhodnější. Rozdílná kvalita obou pozemků měla být zohledněna stanovením finanční náhrady. 11. Žalovaní v této části dovolání však pouze napadají skutková zjištění soudů nižších stupňů, na základě kterých soudy nepřistoupily k finančnímu vyrovnání s tím, že z dokazování a zejména ze znaleckého zkoumání vyplynula stejná hodnota nově vzniklých pozemků. 12. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. odst. 24–27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz), nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16]. 13. V projednávané věci tedy byl dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně (např. vhodnost pozemků k zástavbě, rozloha, případná osluněnost, prosvětlenost, přístup na pozemky), na jejichž základě soudy nižších stupňů uzavřely, že v poměrech projednávané věci je hodnota obou nově vzniklých pozemků shodná. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. 14. Již jen z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitky žalovaných směřující do právního posouzení věci samé, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). K přikázání pozemků 15. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu se stávající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 16. Podle § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou -li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků. 17. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). 18. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné,