22 Cdo 4015/2016 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4015/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2017 Spisová značka:22 Cdo 4015/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4015.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Služebnost stezky, průhonu a cesty (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1029 odst. 1 o. z. § 1029 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:21. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4015/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) Ing. P. S., b) MUDr. M. S., obou zastoupených JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti žalovaným 1) Mgr. R. C., 2) Mgr. K. C., o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 61/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 54 Co 390/2015-315, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016, č. j. 54 Co 390/2015-321, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, č. j. 7 C 61/2009-272, zřídil pro vlastníky „nemovitosti, a to domu, objekt bydlení, na parc. č. 267/2, parc. č. 267/2 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 140 m2, parc. č. 268/1 – zahrada, o výměře 585 m2, a parc. č. 269/2 – zahrada, o výměře 215 m2, vše zapsané na LV č. 623 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jako oprávněné za jednorázovou náhradu ve výši 103 560 Kč služebnost stezky přes část pozemku parc. č. 265/1, zapsaného na LV č. 26000 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to v části tohoto pozemku vyznačené v geometrickém plánu č. 1091-6/2001, ze dne 23. 4. 2001, schváleného Katastrálním úřadem Praha – město dne 24. 4. 2001, pod č. 2351/2001, který je nedílnou součástí rozsudku“ (výrok I. a III.). Zamítl žalobu s návrhem, že pro vlastníky „nemovitosti, a to domu, objekt bydlení, na parc. č. 267/2, parc. č. 267/2 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 140 m2, parc. č. 268/1 – zahrada, o výměře 585 m2, a parc. č. 269/2 – zahrada, o výměře 215 m2, vše zapsané na LV č. 623 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, jako oprávněné se zřizuje služebnost cesty přes část pozemku parc. č. 265/1, zapsaného na LV č. 26000 pro kat. území H., obec P., u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, a to v části tohoto pozemku vyznačené v geometrickém plánu č. 1091-6/2001, ze dne 23. 4. 2001, schváleného Katastrálním úřadem Praha – město dne 24. 4. 2001, pod č. 2351/2001“ (výrok II.). Žalobcům a žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit v obecné pariční lhůtě státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náklady na znalečném pro každou z procesních stran ve výši 9 362,50 Kč (výroky IV. a V.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců i žalovaných zastavil řízení o odvolání žalovaných (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok II.), změnil výroky o nákladech řízení státu IV. a V. tak, že žalobcům povinnost k náhradě těchto nákladů neuložil a žalovaným stanovil povinnost nahradit náklady řízení státu ve výši 4 375 Kč (výroky III. a IV.). Dále změnil výrok VI. a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 4 987,50 Kč (výrok V.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům II., V. a VI.) podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání vymezili odkazem na § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uvedli, že rozsudek odvolacího soudu závisel na řešení otázky hmotného práva, která byla vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uplatnili dále dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Připomněli, že problematika zřízení služebnosti stezky byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, a jeho závěry nebyly v rozsudku odvolacího soudu respektovány. Namítali, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu nejsou žadateli o nezbytnou cestu, jejichž potřeba přístupu k nemovité věci by mohla být realizována „pouze“ prostřednictvím služebnosti stezky. Na rozdíl od závěrů vyjádřených v citovaném rozhodnutí dovolacího soudu vzdálenost mezi veřejnou komunikací a vstupem do domu, k němuž má přístup sloužit, není pouze několik metrů, ale podstatně více (55 metrů). Cílem žalobců je přitom mít zajištěn přístup až k domu z veřejné komunikace z ulice V Chaloupkách, která je pro své technické parametry nevhodná k parkování většího počtu vozidel. Současná vzdálenost domu od veřejné komunikace představuje bez zajištění přístupu závažnou překážku k transportu těžších břemen a v případě požáru nebo nutnosti lékařské pomoci i k zásahu hasičů či záchranné zdravotnické služby. Dále žalobci uvedli, že vlastníci okolních nemovitostí, včetně žalovaných, mají zajištěn přístup motorovými vozidly bezprostředně ke svým stavbám nebo přímo do těchto staveb. Rovněž připomněli, že povolením služebnosti nezbytné cesty nebudou žalovaní nijak zásadně omezeni ve výkonu svého vlastnického práva. Ti totiž část pozemku parc. č. 265/1, k níž by měla být služebnost povolena, vůbec neudržují a neužívají ji, a to ani jako zahradu či místo k parkování. Nesouhlasili rovněž se závěrem odvolacího soudu, který odkazem na místní ohledání a znalecký posudek uzavřel, že v případě povolení služebnosti cesty by žalobci na dále navazující části jejich pozemku, který je strmý a náročný i pro chůzi, museli provést zásadní terénní úpravy. Tomuto závěru žalobci oponovali s odkazem na vyjádření znalce, který připustil potřebu pouze drobných terénních úprav. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní vyvraceli opodstatněnost jednotlivých dovolacích námitek. Uvedli, že žalobci manipulují se skutečnostmi, které byly v průběhu nalézacího řízení provedeným dokazováním zjištěny, což se týká nejen nepravdivého tvrzení o tom, že žalovaní část pozemku, která by měla být služebností cesty dotčena, neužívají, ale i nesprávné interpretace závěrů znalce, který uvedl, že ze služebného pozemku se lze přes pozemek žalobců dostat již jen pěší cestou. Za nepravdivé označili i tvrzení, že k parkování vozidel nelze příliš využívat ulici V Chaloupkách. Oponovali mu tvrzením, že při místním ohledání, jakož i z předložených fotografií, bylo možné zjistit opak. Dále připomněli, že nalézací soud přihlédl i k situaci v dané lokalitě, v níž je sice zcela obvyklé, že vlastníci jednotlivých domů k nim mají zajištěn přístup a příjezd přes cizí pozemky, nicméně nikoliv na základě tak závažného zásahu do vlastnického práva, který služebnost nezbytné cesty představuje. Dále vyjádřili přesvědčení, že závěry, na které žalobci poukazují z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, nejsou do poměrů projednávané věci zcela přenositelné. Zdůraznili, že při úvaze soudu, zda žadatelé o nezbytnou cestu nemohou být v přístupu ke své nemovitosti saturováni zřízením služebnosti stezky, je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. V jejich případě existující okolnosti povolení nezbytné cesty vylučují, a to jednak s ohledem na bezprostřední ohrožení života jejich mentálně postižené dcery, která se po části pozemku, jež by měla být dotčena služebností cesty, pohybuje, a dále s ohledem na nenaplnění požadavku žalobců na povolení nezbytné cesty, která by jim zajistila přístup až k jejich domu. V této souvislosti uvedli, že podle závěru znaleckého posudku by nezbytná cesta zkrátila žalobcům příjezd k domu pouze o 12 metrů a zbytek vzdálenosti by stejně museli překonat pěšky. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v