22 Cdo 4632/2010 – Nejvyšší soud

22 Cdo 4632/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., bytem v P., t.č. ve V. J., zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, proti žalované P. D., dříve G., bytem v J. H., zastoupené JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 129/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. března 2010, č. j. 15 Co 11/2010-394, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 21.888,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Víta Pošváře.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. října 2009, č. j. 9 C 129/2006-348, výrokem pod bodem I. přikázal „do výlučného vlastnictví žalobce pozemek zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, na LV č. 5143 pro obec a katastrální území N. v ceně 72.290,- Kč“. Výrokem pod bodem II. soud přikázal „do výlučného vlastnictví žalované peněžní prostředky na účtu vedeném u Československé obchodní banky a. s. ve výši 29.325,- Kč“. Výrokem pod bodem III. přikázal žalobci „k úhradě dluh vůči Františku Kučerovi přiznaný rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, ve výši 322.800,- Kč, dále závazek zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Táboře na soudním poplatku 12.920,- Kč a na nákladech řízení částku 1.500,- Kč rovněž přiznaných rozsudkem zdejšího soudu ze dne 11. srpna 2004, č. j. 8 C 19/2003-83“. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 58.302,50 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku“. Výroky pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalobce. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 16. 4. 1997. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 26. června 2003, č. j. 3 C 69/2003-7, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 7. října 2003, č. j. 15 Co 564/2003-25. Řízení bylo vedeno podle § 24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zák. o rodině“); účastníci splnili zákonem předepsané podmínky pro toto řízení předložením dohody ze 4. 6. 2003, upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení. K námitce žalobce soud posuzoval platnost této dohody, kterou nebylo vypořádáno veškeré společné jmění, a dospěl k závěru, že platná je. Podle občanského zákoníku i ustálené judikatury lze uzavřít i takovou dohodu, která nevypořádává všechny hodnoty náležející do spoluvlastnictví manželů, ale pouze jejich část, jak tomu je v předmětné dohodě, která obsahuje i ujednání o vyrovnání podílů spoluvlastníků (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1998, sp. zn. 22 Cdo 1622/98). Soud proto rozhodl pouze o vypořádání majetku náležejícího do společného jmění manželů („SJM“), který nebyl předmětem uvedené dohody. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou žalobce, že dohoda je neplatná pro obcházení zákona s úmyslem vyloučit majetek z exekuce. Byla totiž uzavřena poté, co na jeho majetek byla nařízena exekuce, tedy v době, kdy jakékoliv následné nakládání s majetkem je neplatné. Soud však konstatoval, že ze zvláštní povahy SJM, která spočívá v tom, že každý z manželů vlastní každou věc v SJM celou, vyplývá, že vypořádáním majetku nedochází ke změně vlastníka. Takové vypořádání nelze považovat za nakládání s věcmi ve smyslu § 324 občanského soudního řádu („o. s. ř.“), neboť vypořádání SJM uspokojení věřitele nebrání. Vzhledem k závěrům výše soud prvního stupně do vypořádání SJM zahrnul pouze majetek a hodnoty neuvedené v dohodě ze 4. 6. 2003. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 15 Co 11/2010-394, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. až IV. změnil tak, že „do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje pozemek zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, na LV č. 5143 pro obec a k. ú. N. v ceně 72.290,- Kč. Do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje zůstatek na účtu vedeném u Československé obchodní banky a. s. ve výši 29.325,- Kč. Dluh v částce 144.730,- Kč vůči společnosti ANIMAL´S – CZ s. r. o. v likvidaci, se sídlem Tábor, Náchod 17, IČ 25150090, se přikazuje k úhradě oběma účastníkům po jedné polovině. Žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 179.447,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě VI. a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v podstatě shodně se soudem prvního stupně rozhodl o aktivech náležejících do SJM účastníků; dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že nelze vypořádat movité věci, ohledně nichž účastníci uzavřeli 4. 6. 2003 dohodu o vypořádání SJM. Ztotožnil se s právním posouzením uvedené dohody soudem prvního stupně, když dovodil, že lze platně uzavřít i takovou dohodu, která nevypořádává všechny vzájemné majetkové vztahy účastníků (manželů). Vzhledem k tomu, že součástí dohody je i obligatorní ustanovení o vypořádání podílů účastníků, nelze v tomto řízení již přihlížet k vnosům učiněným na pořízení majetku, který je předmětem uvedené dohody. Pro takové závěry poskytuje oporu i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1622/1998, o kterém se žalobce domnívá, že podporuje právě jeho stanovisko. Odvolací soud dospěl ke stejným závěrům jako soud prvního stupně, že exekuce nařízené vůči žalobci nemají vliv na platnost uvedené dohody. Nicméně změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně některých položek, kterých se však dovolání přímo nedotýká. Odvolací soud neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podrobně se zabýval námitkou žalobce, zda jeho neúčast při jednání před soudem prvního stupně konaném 4. 4. 2008 nebyla způsobena porušením procesních pravidel, a dospěl k závěru, že k porušení nedošlo. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobce uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudily „dohodu o vypořádání SJM a práv a povinností společného bydlení“ ze 4. 6. 2003 jako platnou a v důsledku toho nezahrnuly do SJM věci tam uvedené. Tato dohoda nemůže být platná již z toho důvodu, že ji účastníci uzavřeli před právní mocí rozvodového rozsudku, tj. před 19. 11. 2003; přitom dohodu o vypořádání SJM by bylo možné platně uzavřít až po rozvodu manželství. Žalobce poukazuje na rozdíly mezi dohodou o vypořádání SJM a smlouvou uzavřenou podle § 24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině. Jednou z podmínek pro tzv. nesporný rozvod podle § 24a zákona o rodině je uzavření písemné smlouvy, ve které si manželé upravují pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Vypořádání vzájemných majetkových vztahů je přitom právní institut zcela odlišný od vypořádání SJM. Zatímco dohoda o vypořádání SJM řeší rozdělení aktiv a pasiv náležejících do SJM, která zde existovala ke dni rozvodu manželství, smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů může řešit kromě vypořádání SJM i vypořádání dalších majetkových hodnot (např. hodnot v podílovém spoluvlastnictví) a řeší i otázky, kdo z účastníků bude vlastníkem takových aktiv a pasiv, která vzniknou v době od uzavření této smlouvy do data zániku manželství. Smlouva nabývá účinnosti až právní mocí rozvodu manželství na rozdíl od dohody o vypořádání SJM, která se stává platnou okamžikem jejího podpisu s výjimkou dohod řešících vypořádání nemovitostí, které se stávají účinnými až vkladem do katastru nemovitostí. Pokud tedy soudy považovaly dohodu ze 4. 6. 2003 za platnou a v důsledku toho odmítly vypořádat položky v ní uvedené, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Uvedenou dohodu žalobce považuje za neplatnou i z dalšího důvodu. Dne 3. 7. 2002, tj. rok před uzavřením uvedené dohody, nařídil Obvodní soud pro Prahu 3 exekuci proti J. M. a jeho manželce P. M. k uspokojení pohledávky oprávněného Josefa Svítila. Dne 6. 5. 2003 byl vydán exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem movitých věcí. Nařízení exekuce má za následek, že povinný je povinen od doručení