22 Cdo 480/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 480/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 10. 2016 Spisová značka:22 Cdo 480/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.480.2015.2 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Stavba neoprávněná Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963Sb. § 3030 předpisu č. 89/2012Sb. § 135c odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 12. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.12.2016I.ÚS 4155/16JUDr. Kateřina Šimáčkováodmítnuto10.1.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 480/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti žalované obci Provodov – Šonov, se sídlem v Šonově 134, identifikační číslo osoby 00272957, zastoupené JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 6 C 185/2013, o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2014, č. j. 20 Co 329/2014-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 3 600 Kč k rukám zástupkyně žalované JUDr. Blanky Štěpánové. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“): Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, č. j. 6 C 185/2013-88, výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna odstranit na své náklady živičnou plochu s kamenitým podkladem položenou na parcele č. 20/21 (ostatní plocha) v katastrálním území P. o výměře 669 m2. Výrokem II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 7 200 Kč. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2014, č. j. 20 Co 329/2014-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 4 423 Kč (výrok II.). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, že žalovaná obec je vlastníkem stavby – místní komunikace, jež se nachází na části pozemku parc. č. 20/21, který je ve vlastnictví žalobce. Stavba byla vybudována v letech 1968 až 1970, kdy pozemek, na němž se ve výměře 669 m2 nachází, byl v družstevním užívání jednotného zemědělského družstva. Nalézací soud dospěl k závěru, že komunikace, byť byla vybudována před 1. 4. 1997, kdy nabyl účinnosti zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, má status místní komunikace, který novou právní úpravou neztrácí (v tomto ohledu odvolací soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27). Protože se jedná o stavbu, jež je samostatnou věcí v právním slova smyslu, zabýval se tím, zda jde o stavbu oprávněnou či nikoliv. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že se o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) nejedná, neboť zřizovateli svědčil titul družstevního užívání pozemku, jenž je nyní ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud rovněž přisvědčil správnosti závěru soudu prvního stupně, že věc bylo třeba posoudit podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť všechny právně významné skutečnosti pro posouzení věci nastaly před uvedeným datem. Žalovanou, která není právním nástupcem stavebníka, nelze činit odpovědnou za protiprávní stav, který nevyvolala a nad nímž nemá kontrolu. Žalovaná totiž jako samostatný subjekt práva vznikla až na základě zákona č. 367/1990 Sb., o obecním zřízení, s čímž není v rozporu fakt, že na ni na základě zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přešlo vlastnické právo, mimo jiného, i k předmětné komunikaci. Zároveň odvolací soud v posuzované věci neshledal podmínky pro následování vlastní rozhodovací praxe (prezentované rozhodnutím sp. zn. 20 Co 450/2008). Vysvětlil, že v odkazované věci byla řešena otázka odstranění parkoviště, tedy stavby sloužící k účelům podnikání autobazaru, přičemž navíc stavebník neprokázal existenci žádného občanskoprávního titulu, který by jej k výstavbě parkoviště opravňoval. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti oběma výrokům, podává dovolání žalobce. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a vymezuje důvod přípustnosti dovolání hlediskem existence otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobce namítá, že odvolací soud měl uplatněný žalobní nárok na odstranění neoprávněné stavby komunikace posuzovat za pomoci aplikace přechodného ustanovení § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle základních zásad soukromého práva, na nichž je nový občanský zákoník založen, konkrétně podle § 1 odst. 1 věta druhá, § 2, § 3 odst. 2 písm. e) a § 6 odst. 2 o. z. Za předpokladu aplikace těchto ustanovení by nalézací soud nemohl i nadále považovat za relevantní závěr vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97, podle něhož o neoprávněnou stavbu nemůže jít tehdy, pokud byla před 1. 1. 1992 zřízena socialistickou organizací. Žalobce dále s odkazem na označená ustanovení nového občanského zákoníku sice připustil, že žalovaná obec, respektive její orgány, nezavinila současný protiprávní stav, nicméně jako právní nástupce tzv. socialistické organizace za tento stav nyní odpovídá. Tato odpovědnost by přitom byla dána bez ohledu na fakt, zda se v případě zřízení obcí a přechodu některého majetku státu na ně jednalo o generální sukcesi či sukcesi individuální, kterou ostatně připustil ve vztahu k předmětné komunikaci i odvolací soud. Žalobce rovněž namítá, že stavbu lze odstranit jako neoprávněnou i tehdy, měl-li sice k jejímu vybudování stavebník potřebný občanskoprávní titul, ale ten v mezidobí – jako v daném případě právo družstevního užívání – zanikl. Odkazem na princip odděleného uplatňování práva soukromého a práva veřejného obsažený v § 1 odst. 1 věta druhá o. z. žalobce argumentuje ve prospěch větší ochrany vlastnického práva před veřejným zájmem na zachování neoprávněné stavby a opačné řešení přijaté odvolacím soudem považuje za nesouladné s hmotným právem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K dovolání žalobce se písemně vyjadřuje žalovaná. V obecné rovině se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů. Zdůrazňuje, že ani aplikace základních zásad soukromého práva obsažených v § 1 až § 14 o. z. - prostřednictvím § 3030 o. z. – nemůže ničeho změnit na judikatorním závěru vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1031/97, tj. že stavba zřízená socialistickou organizací před 1. 1. 1992 nemůže být stavbou neoprávněnou. Dále za nesprávnou označuje argumentaci žalobce, podle níž je žalovaná právním nástupcem Místního národního výboru Provodov, a proto musí nést následky protiprávního stavu, který byl jejím předchůdcem vyvolán. Žalovaná uvádí, že není právním nástupcem nikoho a že majetek státu na ni nepřešel generální sukcesí, ale přechodem podle zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo zahájeno dne 13. 8. 2013 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil