22 Cdo 501/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 501/2024-397 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně D. H., zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovaným 1) obci Z., IČO XY, se sídlem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, a 2) K. T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 11/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalované 1) Mgr. Jiřího Slavíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 10. 2022, č. j. 13 C 11/2020-345, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 2) je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který vznikl sloučením dílu „a“ odděleného od pozemku parc. č. st. XY a dílu „b“ odděleného od pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, na základě geometrického plánu vyhotoveného Brokeš – Zázvorka zeměměřičská kancelář s.r.o. se sídlem Souběžná I 643/49, 158 00 Praha 5, číslo plánu 1184 – 127/2012, ověřeného Ing. Vladimírem Zázvorkou dne 16. 8. 2012 pod číslem 96/2012 a odsouhlaseného Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY, Ing. Ivanou Krasovou dne 27. 8. 2012 pod č. j. 1870/2012 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II-III). 2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2023, č. j. 21 Co 63/2023-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výroky II-III rozsudku odvolacího soudu). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) dovolání, a to do všech jeho výroků. Odvolacímu soudu vytýká, že: a. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování objektivní dobré víry v době nabytí vlastnického práva, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 148/2020, přičemž podle dovolatelky byla dobrá víra žalovaného 2) v době nabytí vlastnického práva (ke dni 2. 1. 2002) odvozena od dobré víry jeho právní předchůdkyně trvající 25 let s tím, že právní předchůdkyně žalovaného 2) vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržela; b. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013, jestliže nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti; c. rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to zda pro posouzení dobré víry držitele je rozhodná „okolnost, že předmětný pozemek – nemovitost byl vydržen, resp. Že právní předchůdce držitele byl celou dobu, tj. více jak 25 let v dobré víře ohledně toho, že mu předmětný pozemek patří“; d. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení tvaru a rozlohy sporných pozemků, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, přičemž „soudy obou stupňů tvar pozemků a jejich rozlohu jako důvod pro zamítnutí celé žaloby neřešily“; e. se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „prolomení“ zásady koncentrace řízení, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1830/2019, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 700/2022. 4. Dovolatelka rovněž žádá o odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí. 5. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalovaná 1) navrhuje dovolání zamítnout. Hodnocení dobré víry žalovaného 2) považuje za objektivní stejně tak jako hodnocení důkazů. Dodává, že dobrá víra právní předchůdkyně žalovaného 2), ani zkoumání tvaru a velikosti pozemků nebylo předmětem řízení. Účastnický výslech byl proveden v souladu s § 118a odst. 3 a § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). 7. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. 8. Dovolání není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. K bodu 3.a.: 12. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se v kontextu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již mnohokrát, přičemž uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000 (uveřejněný pod č. C 1 304 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz]. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru)]. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1 176 v Souboru)]. 13. Dovolací soud nicméně může zpochybnit závěr o existenci dobré víry držitele, zda mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudů v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uvedené pod č. C 1 068 v Souboru)]. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou totiž často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008 (uveřejněné pod č. C 8 610 v Souboru)]. 14. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný 2) nikdy nebyl oprávněným držitelem sporného pozemku, tvořeného spornými díly „a“ a „b“ a nemohl jej nikdy vydržet, a není proto jeho vlastníkem. Žalovaný 2) sice 2. 1. 2002 nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. XY, a současně se tak stal držitelem sporného pozemku tvořeného díly „a“ a „b“, který byl k převáděnému pozemku připlocen, avšak nebyl držitelem oprávněným, jelikož nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětný pozemek tvoř